Začnu asi takto. Na mne se stačí usmát a už jsem otevřená každému. Bohužel vidím, že to není to pravé ořechové.
Včerejšek mne o tom přesvědčil hned dvakrát. Důvěřuji lidem, protože já sama bych vědomě nikomu neublížila, ani neviděla hned to nejhorší ve všem. Ale jsme lidé různí. Proto se divím, když se objeví komentář, který neguje vše, o čem píši a pak si připadám opravdu jako pořádný trdlo.
Ten včerejší jsem smazala, to abyste ho vy, kteří jste ho nečetli, nehledali a dospěla k rozhodnutí.
K tomu se mi stala ještě jedna příhoda, o které svědčí, jak naivně věřím a že to není dobře. Podle sebe soudím tebe, se říká, i když to také není stoprocentní.
Ale o co ještě šlo? Na Skype si mne mezi kontakty chtěla přidat jedna osoba, no žena. Tak jsem se jí zeptala, jestli se známe nebo máme společné přátele, protože mi její jméno nic neříkalo. Odepsala, že zná moji snachu. Tak jsem napsala, kdo je přítelem mé snachy, je i mým přítelem. Odepsala mi, že jsem laskavá jako můj syn.
Pochopitelně jsem se ptala jak snachy, tak syna, ale žádnému z nich toto jméno nic neříkalo. Proto jsem jí znovu odepsala, jak to myslela, že ani jeden si na ni nepamatuje. Napsala, že se tedy asi spletla a omluvila se. Tím náš kontakt skončil.
Jedno k druhému a já si na to konto řekla, že možná už některým z vás lezu na nervy s těmi mými častými články, tak toho nechám. Neříkám, že úplně končím, ale na čas určitě si nechám pauzu a pak se uvidí.
Také mne napadlo, že Otavínka teď také není delší dobu na blogu, tak počkám na ni, až se uzdraví. Ale ničeho nelituji. Prostřednictvím blogu jsem poznala spoustu dobrých lidiček, se kterými určitě zůstanu v kontaktu. 3. července jsem měla osm let blogování a to už je opravdu dost.
Mějte se všichni krásně!