Občas, když nemohu usnout, honí se mi v hlavě všelijaké myšlenky a vzpomínky. V dobách, když byla vnoučata ještě podstatně menší a my jezdívali jako všichni „Hujerovic“ k moři, pekla jsem nejen na cestu, ale i sebou moučník, který vydrží a ještě býval čím starší, tím lepší. Ano, byla to štola a děti i vnoučata si daly rády. Dlouho opravdu nevydržela.
Recept jsem získala na jedné dovolené, tuším, že to bylo ve Znojmě. Jezdívali jsme často na poznávací zájezdy a tady jsme se tenkrát sešli u stolu s manžely, se kterými jsme pak byli po celý pobyt. Jak se tak povídá o všem možném, došlo i na tento šikovný moučník. Bylo to někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století a ta hodná paní mi ten recept celý opsala ručně, jak jinak a já ho mám od té doby schovaný. Jen jsem tu štolu nepekla dobrých deset let. A jak tak koukám na vánoční pečení, tak je štola taky jako jeden z moučníků, které někdo peče na Vánoce. Proč si tedy nezavzpomínat na léta dávno minulá? Protože na Vánoce peču vánočky a štrúdl, rozhodla jsem se, že ji upeču už teď. Ráno jsem se tedy dala do pečení s určitými obavami, jestli já, stará popleta, něco nezvojtím.
Tak to je ten můj výtvor. Trošku na straně praskla, ale to na chuti nic nemění.
Tady je moje porce k odpolední kávičce. Manžel moc tu „prdelku“ nemusí, tak se vždy obětuji.
To barevné jsou rozinky a kandované ovoce. Ořechy ani mandle nedávám, to tam nemusím. Manžel ochutnal a pochválil. Tak jsem ráda, že jsem to nezapomněla a zvládla na první dobrou.
V noci pršelo, ještě i ráno, ale pak vysvitlo sluníčko a vypadá to stále jako na jaře. Tak přeji všem krásný adventní víkend. Vaše Ježurka