Tak jsem jela v pondělí se synem a snachou k mamince, ve středu s dcerou od maminky. Ve čtvrtek jsem si odskočila na kontrolu na urologii, kam jsem byla poslána z nemocnice (vše by mělo být v pořádku) a v pátek jsme zase s manželem, synem a snachou jeli do Prahy. Na výlet? Kdepak, opět na nějaké vyšetření do nemocnice Na Homolce. To moje tlusté střevo mi ale dává zabrat. Jak já už se těším (doufám, že se dočkám), až budu mít klid a nebudou mi dělat průvan jak v přední „dírce“, tak i v zadní. Zase jsem měla omezení na konzumaci jídla a sama sobě jsem musela dávat ve čtvrtek večer a v pátek ráno klystýr. To bych nepřála nikomu, i když to byl jen ten „malý“.
Tak jsme v pátek v 10 hodin vyjeli směr Praha. Jeli jsme raději dřív, protože jsou na všech silnicích uzavírky. A dobře jsme udělali.
Zkoušela jsem fotit z auta
Tady byla stopka, opravovala se silnice a stáli jsme tam dost dlouho. Zpátky to bylo lepší.
Tak jsme dojeli. Ani jsem nestihla fotit, tak jsem si fotku vypůjčila z netu. Prostředí je tam okolo hezké.
Tady je pracocviště, kde jsem byla na vyšetření. Šlo to, ale nic příjemného.
Co mne však překvapilo tak to, že nemocnice Na Homolce je udržovaná, ale je to bludiště, že nevím, jestli bychom se tam sami vyznali. Výtahy jsou tři různé, označené barevnými cestičkami. Měli jsme totiž průvodkyni. Známou mé snachy. Už to bylo divné, jak se tam přijíždělo, tedy kudy, vypadalo to jako zákaz vjezdu, ale dojeli jsme v pořádku a pak jsem koukala jak puk, když jsme přímo z parkoviště vešli dovnitř a byli jsme rovnou v 5. patře. Toto oddělení bylo ve čtvrtém, ale než jsem se tam dostala, musela jsem do kartotéky, pak na dvě recepce, ukázat ke kontrole OP a průkaz ZP. K poslednímuokénku v té řadě přišla jedna sestřička a ptala se, kam jdu. Dala mi vypsat souhlas s výkonem a ptala se dál mého doprovodu. Když zjistila, že jsme 1 + 3, tak říkala, „aha, Hujerovi“. Ani netušila, jak se trefila. Tak jsme se na úvod zasmáli, mladší část mého doprovodu odešla na kávu a na oběd, zůstal se mnou můj věrný manžel. Volali mne na vyšetření dřív, než jsem byla objednána, ale tam jsem dost dlouho čekala na pana doktora. Všechen personál tam byl na mne hodný, milý, usměvavý, dokonce mi sestřička, která byla utoho mého vyšetření řekla, že mi drží palce, aby to všechno dopadlo dobře.
Tak jsem vyšetřená a teď se bude špekulovat, jak mi TO odoperují. Tak se mám zase na co těšit. Příští týden musím volat na internu do nemocnice. Tak uvidíme. Ještě mne aspoň částečně zklidňuje, že je TO nezhoubné.
Až jsem byla hotová, tak jsem zavolala mladým, syn nás doprovodil do nemocniční jídelny, oni už na obědě byli a snacha si šla pokecat se svou kamarádkou.
Tak jsem si vyfotila oba moje osudové muže. Manžela i syna. Syn už si dal jen polévku, protože už na obědě byl, ale my s manželem jsme si pochutnali. Dali jsme si hovězí mysliveckou pečeni s knedlíkem a bylo to opravdu výýýýborné!!! Mňam. Sice dost drahé, ale stálo to zato. Paní kuchařka mi vnutila 4 knedlíky, i když jsem chtěla jen tři, prý mám držet dietu doma, že je to za jedny peníze. Tak ten poslední knedlík dojedl syn, aby taky ochutnal tu dobrotu.
Já nevím, po kom to dítě je. Hned vytáhl mobil, ani jsem netušila, že vyfotil mne s manželem při obědě a hned to poslal oběma dětem, tedy našim vnoučatům. No jasný, s čím kdo zachází…
Pak jsme se už tedy vydali zase domů. Vyjeli jsme poměrně brzy, něco kolem 14,30 hod., ale taky jsme museli kvůli opravám silnice čekat na průjezd u semaforů.
Chtěla jsem vyfotit břevnovský klášter, ale tady bylo brzy
a tady už toho moc nebylo vidět, ale snaha byla.
Jeli jsme domů a já koukala okolo, co vyfotím. Moc to nešlo, tuším, že to je Červeý hrádek.
Tady je určitě Raná
Tento strom u silnice se mi líbil, jak je košatý
Tady u „naší“ chemičky jsme si počkali dost dlouho
Jen tak pomaloučku jsme občas popojížděli, i tam se pracovalo na silnici.
Ještě jsem si z nostalgie vyfotila naši administrativní budovu, kde jsem léta pracovala.
A to byla poslední fotka z cesty, ještě jsme jeli s mladými nakoupit, pak nás hodili domů a měli jsme toho jako buchet. Manžel byl rozhicovaný až do večera.
Tak jen nakonec konstatuji, že si opravdu dokážu představit lepší výlet do Prahy, doufám, že se ještě dočkám. Vaše Ježurka.