Budu ještě pokračovat tam, kde jsem přestala před dalším pobytem v nemocnici, tedy pobytu v Jablonci.
Už jsem dostala na pití tu dobrotu, po které se na čas víc zabydlím na WC, než na pokoji. Jinak je to tu jak na nádraží. Samé zpovědi, měření a podepisování papírů – souhlas s pobytem v nemocnici, s operací, s narkózou. Se vším se musí písemně souhlasit, co nadělám.
Přišel den D, vlastně den O = operace. Je 14. 7., osprchovala jsem se, přijela si pro mne slečna praktikantka s vozíkem a jela jsem na GASTROENTEROLOGII za primářem, který mne měl operovat. Hezky se mi představil, všechno mi vysvětlil a ještě mne vyšetřil, aby věděl, co ho čeká. Na obrazovce jsem i já viděla, jak to v mém tlustém střevě vypadá. No, mezi námi, nic moc.
V 11,00 hod. už pro mne jeli znovu. Zabandážovali mi nohy, dali něco dobrého do žíly, abych se nebála, a už jsem jela. Na operačním sále jsem byla na Evu, jen část mi zakryli prostěradlem, ale než vše upravili, hezky jsem vymrzla. A pak to už šlo ráz na ráz. Něco na dobré spinkání do žíly a antibiotika a pak už jsem jen slyšela, jak mne volají, bylo po všem. Bylo 13,00 hod. a já byla zpět na pokoji, ale jak praštěná motykou. Přiznala jsem, jaká je mi strašná zima. Doslova jsem drkotala zuby, museli na mne hodit ještě jednu přikrývku a trvalo to hezky dlouho, než mne ta klepavka opustila. Když mi v té době měřili tlak, měla jsem 45/77.
Byla jsem primářem upozorněna, že mohu krvácet a měl pravdu. Pít jsem mohla až kolem 16,00 hod, mluvit mi taky po té narkóze moc nešlo. Ale měla jsem to za sebou a probudila jsem se s nadějí…
Ještě v noci mi přišla sestra dát do infuze další antibiotika, postěžovala jsem si, jak mne bolí páteř, ona mi ochotně a bez řečí přidala do infuze lék na bolest.
Probudila jsem se do dalšího dne. Bylo již 15. 7. Když jsem šla na WC, šla ze mne stále krev i se stolicí a lékařka, která přišla ráno na vizitu mi pouze řekla, že zatím nemá zprávu z GASTRO. Asi hodinu poté přišla „velká vizita“, byl s ní ještě primář z chirurgie, mezi dveřmi konstatovali, že jsem po výkon a nemám větší potíže a šli o dveře dál.
Na pozdější dotaz, kdy asi půjdu domů mi bylo sděleno, že mám psáno v pondělí. To byl pátek a já řekla, že nemám na pondělí odvoz, leda by mi dali sanitku. To prý NEEXISTUJE, musí prý být objednána dlouho dopředu. Tak jsem si řekla, že si asi u nemocnice rozbalím stan…
No, k jídlu byl jen čaj a v poledne čistý bujón, ale přesto jsem měla stále průjem. Bylo to opravdu krajně nepříjemné a já byla ráda, že jsem na pokoji sama.
Posunula jsem se tedy zase o den dál, byla už sobota 16. 7. Ráno jsem se zase napila jen studeného čaje, v břiše už mi kuňkaly žáby. Tento den přišel na vizitu nějaký pan doktor a já za něj děkovala. On mi konečně prohlédl břicho, promačkal a taky jsem mu řekla o tom průjmu. Dostala jsem ENDIARON a něco na posílení svěrače. Pan primář prý píše, že mám jít domů v pondělí a že by přes to nešel. Tak tedy problém. Endiaron mi sestra přinesla, ale svěrač prý se musí srovnat sám. Ráno mi přinesli tři jogurty, v poledne i večer bujon.
V poledne mi sestra odmítla dát další prášek, prý ho dostanu až večer, štěkla na mne, že mi to říkala. Ještě chvíli jsem to vydržela a pak jsem si řekla, že se zeptám znovu, ale trochu jsem se bála.
Před dveřmi stály dvě sestřičky, rozvážely čaj, tak jsem mim řekla o mém problému a jaká na mne byla sestra nepříjemná. Ta jedna sestřička byla na mne hodná, přišla za mnou na pokoj za chvíli i s práškem Ta protivná sestra mi ho večer přinesla taky. Asi to nevěděla a to bylo dobře.
A večer, když jsem zase chtěla zapisovat tento můj deníček tak jsem zjistila, že mi vypadlo sklíčko z brýlí.
Takto jsem si je aspoň provizorně opravila. Štěstí, že jsem našla aspoň gumičku.
Pokračování…