Pokračuji volně a stručně dál. Vím, že to všichni moc nemusíte takové čtení, ale když už jsem to začala, tak to dokončím. Ještě tedy k pobytu v Jablonci.
Ještě jsem se pokoušela z toho mého okna aspoň mobilem vyfotit okolí, tedy nic moc, ale aspoň pro ilustraci.
Byla tedy neděle 17. 7., kdy mi původně doktorka na interně slibovala, že pojedu domů. Bohužel, odjezd se nekonal ani náhodou, s průjmem mne nikdo nepustí. Musela jsem tedy zrušit případný zajištěný nedělní odvoz a myslela jsem, že pojedu tedy v pondělí, jak mi napsal primář z gastra, který mne operoval. Bohužel, kvůli tomu se syn s rodinou vracel o den dřív z dovolené z Itálie, abych se dostala nějak domů.
Překulilo se pondělí 18. 7., ale ráno tam přišla sestřička, která mi udělala odběr krve a výtěr kvůli průjmu. Takže bylo jasné, že domů určitě nepojedu a syn se vracel dřív zbytečně. Přišla mi to oznámit osobně lékařka asi v 9,30 hod. a konstatovala také, že to konzultovala s primářem gastra, že mám v těle nějaký zánět a budu muset brát antibiotika. Ještě jednou mne osobně pan primář chtěl vidět. Pak mne ubezpečil, že operace proběhla v pořádku a ten zánět zlikvidují antibiotika, která mi začali hned dávat. Ještě mne pozval na jednu kontrolu před odjezdem, tedy ve středu ráno.
Ten pan primář MUDr. Nosek byl opravdu skromný, milý a vstřícný lékař, takoví kdyby byli všichni. Byla jsem ráda, že mne operoval právě on. Nikdo tenkrát nemohl tušit, že se něco tak ošklivě zvrtne a nikdo stejně později nepřišel na to, PROČ se tam něco pokazilo.
Bylo pondělí, ale já měla odpoledne jako svátek. Někdo zaklepal a světe zboř se, přišla za mnou návštěva. Byla to medička – tedy praktikantka, která začala studovat medicínu a byla u mne první den, když jsem přijela. Krásně jsme si popovídaly a už pak byla na praxi jinde, ale přišla se za mnou podívat. Jmenovala se KLÁRKA, byla to opravdu moc milá a hezká studentka, udělala mi velkou radost, že přišla za mnou si jen tak popovídat. Byla jsem jí za to moc vděčná, říkala jsem, že za mnou přišlo na návštěvu sluníčko, což ona opravdu byla. Ještě chtěla přijít ve středu, ale to už jsem pak jela domů.
Je tu tedy už úterý 19. 7. a já čekám, co bude. Ještě ráno mi odebrali krev na biochemii, tlak jsem měla „svůj“, tedy 113/85 a až bude výsledek odběru, dozvím se ortel.
Tohle bylo foceno z postele, pohled z okna se rychle měnil a připadalo mi to jiné, než u nás. Přece jen je to město o něco výše než to naše.
To čekání na další den bylo nekonečné. Ale kdo si počká, ten se dočká, tak i já se konečně probudila do středy 20. 7. Ještě jsem musela na kontrolu k primáři, pak mi řekli, že krev je v pořádku a dostala jsem antibiotika ještě domů. Už jen zaplatit nadstandard a čekat až přijede syn se snachou pro mne.
Sestřička se mne ptala, jak budu platit, a když mi to spočítala, tak jsem řekla, že na fakturu, což nebyl problém. Ještě mi dali na cestu oběd, který byl pro mne už jako zlý sen.
Hned po operaci jsem měla dva dny jen čaj (ten strašný – nemocniční), jednou mi dali tři jogurty. Další čtyři dny to byla v poledne bramborová kaše a kompot, ale ta kaše byla suchá a studená, byla i k večeři. Jen jednou jsem měla kaši rýžovou, jinak v poledne i večer tu hrůzu. Ráno k snídani malý balíček piškotů a nemocniční bílou kávu nebo kakao.
Tak se jelo domů. Jak já byla ráda! Ale ne nadarmo se říká, nechval dne před večerem. Zítra vám pak povykládám, jak to bylo hned další den zase zlé a jak jsem skončila, to už víte.