Dnes máme velký den. Tedy hlavně já a můj syn.
Před 55 lety jsem měla už všechno za sebou. Bylo mi necelých jednadvacet let, od půl sedmé jsem byla na porodním sále a v 8,50 hodin jsem se konečně dočkala. Synáček moc nespěchal, měl totiž omotanou pupeční šňůru kolem krku a tak to nešlo a nešlo. Pomohly kleště, myslím, že dnes už se tato metoda nepoužívá, ale tenkrát to jinak nešlo a syn byl díkybohu v pořádku.
Úplně v pořádku jsem nebyla já, měla jsem bílkovinu v moči, tak jsem musela zůstat ještě pět týdnů po porodu v porodnici, tenkrát ještě byla mimina jinde, přivezli mi ho jen ke kojení a nebo jsem se tam mohla chodit na něj dívat. Když jsem šla domů, říkali mému Ládíčkovi předseda kojenců. Byl tam nejstarší. Když se narodil, vážil pouhých 2,90 kg a měřil 51 cm. A vidíte, jaký je z něj statný mužský! Domů jsem tedy přijela začátkem května, skoro na mé narozeniny a za měsíc už jsme šli na druhý konec republiky. Ano, mému synáčkovi byly dva měsíce, když jsme se z okolí Brna stěhovali do našeho nového bytu, ale až sem do Litvínova. Nicméně se syn cítí stále jako Moravák.
Moji maminku jsem udělala babičkou v jejích necelých 42 letech. To dnes mladí začínají rodit. Ale my byli tenkrát šťastní. Neměli jsme tady nikoho, jen holý byt, naspořeno nic moc, ale byli jsme rádi, že máme zdravé dítě. Děti vždy byly, jsou a budou moje priorita.
Uteklo to jako voda. Dnes je mému prvorozenému 55 let.
To byla móda, co? Ale nám se to líbilo a evidentně byl i syn spokojený. Bylo to klidné a moc hodné dítě.
Tady se tváří jako nějaký mudrc, už začal chodit do školy.
Tuto fotku s jeho mladší sestřičkou, která má letos také jubileum, sem dávám proto, že se mi moc líbí.
Po dokončení základní školní docházky šel na místní gymnázium. Byl první ročník, který končil základní školu ve čtrnácti letech, takže maturoval už v osmnácti. Hlásil se na VŠ, ale nebyl na první pokus přijat. Na další zkoušky už jít nechtěl, ani se mu nedivím. Já s černým puntíkem a tak to neměl jednoduché. Šel na nástavbu na stavební průmyslovku, druhou maturitu dělal ve 20 letech a pak šel rovnou na dva roky na vojnu. To byly kruté časy.
Po návratu z vojny začal pracovat jako projektant v naší chemičce, kde vydržel hodně let, prakticky až do svého osamostatnění. Brzy si našel svoji manželku, ale to už všechno víte.
Toto jejich svatební foto jsem tady už prezentovala, ale dnes to k tomu patří. Brali se v roce 1986, to už je slušná řádka let, že?
Jeho manželka zrovna dodělala vysokou školu, tak se syn pochlapil a přihlásil se ke studiu na večerní studium ČVUT – staební fakulta. Byl to zápřah, zaměstnání, rodina – už měli i Laděnku, no a škola. Nedal se, školu úspěšně dokončil a tato promoce byla v roce 1992.
To už byly Laděnce čtxři roky a byla tam s námi. Její pověstná věta : „Mami, a to už teď bude tatínek ten inža?“ se traduje od té doby často.
Později si ještě vzdělání doplnil a nyní pracuje jako OSVČ – autorizovaný projektat a statik.
V roce 1994 k nim přibyl ještě Lukášek a šťastná rodinka byla kompletní.
Ještě jen dodám, že už pár let hraje bowling se svým synem Lukym a jsou docela úspěšníí.
Vidím, že jsem se tedy pořádně rozjela. Už jsem sice synovi ráno telefonicky přála, ale ještě jednou:
HODNĚ ZDRAVÍ, ŠTĚSTÍ, POHODY, ZŮSTAŇ SVŮJ, JSME RÁDI, ŽE TĚ MÁME A MÁME TĚ VŠICHNI TAKÉ MOC RÁDI. A CO JEŠTĚ POPŘÁT? NO, SNAD I TY NĚKDY POZNÁŠ TO ÚŽASNÉ ŠTĚSTÍČKO A STANEŠ SE DĚDEČKEM.
Krásný den, milý synáčku přejeme oba dva.