Leden
Začínala jsem hned z kraje roku docházet na odd. rehabilitace a léčby bolesti u nás na středisku s páteří. Tam jsem se šla koncem roku objednat a přitom jsem utrpěla zlomeniny na levé ruce a pohmožděniny na pravé. Na rehabilitaci jsem začala docházet hned a pak jsem měla ještě chodit na cvičení s rukama, když mi sundali sádru a ortézu.
Ale absolvovala jsem na té léčbě bolesti pár injekcí, které mi předepsal lékař, a když nepomohly a bolesti se stále vracely, řekl mi pan doktor, že mi raději vrátí na neurologii, odkud jsem dostala doporučení. Tak už jsem tam nešla na nic. Protože bolest neustupovala, napsala mi naše doktorka injekce, které mi jezdily píchat sestřičky z Domácí péče.
Jo a celý leden, jak jsem byla indisponovaná, tak nám obědy vozil syn se snachou, která je brala v jejich školní jídelně. Byla to úleva, manžel umí uvařit jen kávu a čaj a já byla nemožná.
Koncem ledna byla taky pěkná klouzačka, já sice ven v té době nechodila, ale dcera musela a tak se natáhla i ona. To ještě byl jakž tak dobrý pád, ale cca 14 dní poté to skončilo hůř. A měla marodní.
No, moc dobře ten rok nezačal a jak jistě víte, ani nic moc neskončil.
Únor
V tomto měsíci se nic extra nedělo, na úklid k mamince jezdila každý měsíc moje sestra, jednou za sebe a po druhé za mne. Ruce toho mnoho ještě nesvedly, štěstí, že mám manžela, který mi hodně pomohl.
To všechno nám nebránilo oslavit v únoru s vnučkou Ladou její narozeniny.
Lada se svým bráškou Lukym
Březen
Hned začátkem března jsem se dozvěděla jednu smutnou zprávu. Umřel náš bývalý soused, který byl mladší než můj manžel a byl stále fit, protože jeho žena je na invalidním vozíku, tak ho moc potřebovala. My jsme se s nimi vídali, jezdili jsme za nimi do Dobříše, když jsme ještě byli jakž takž fit. To mne docela vzalo. Jednu dobu se nám ztratili a tak jsem si napsala do pořadu Pošta pro tebe a oni mi poslali jejich adresu s tím, jak na tom sousedka zdravotně je.
To je foto z roku 2010, kde jsme spolu
Jinak jsem chodila stále na neurologii na obstřiky s páteří, která byla pořádně tvrdohlavá a ne a ne povolit.
A opět se ozvaly bolesti a problémy s tlustým střevem, do nemocnice mne sice odvezla sanitka, ale tam mi jen dali injekci a změnili léky a zase poslali domů. Znovu jsem tam jela za čtyři dny a byla jsem objednána na další tři dny k hospitalizaci.
Duben
No, od 3. dubna jsem tedy byla hospitalizovaná v nemocnici se zánětem tlustého střeva. Nebudu se o tom moc rozepisovat, popsala jsem vše na svém blogu hned po návratu a tam také průběžně o mně informovala vnučka Lada.
V nemocnici jsem byla 22 dní, vrátila jsem se 24. dubna a moje rodina na mne počkala s oslavami narozenin vnuků, kteří je mají týden po sobě a taky s oslavou narozenin mého syna, který měl půlkulatiny v březnu. Byla jsem moc šťastná, že zase mohu být mezi nimi.
Tady připomínám fotkou mne se synem.
Květen
Začátkem května jsem zase byla na kontrolním odběru krve a bohužel, opět žádný efekt, naopak, zvýšilo se mi dost CRP, tak mne moje PL poslala na vyšetření do nemocnice na GASTRO, volala nějaké doktorce. Ta mi přidala a změnila nějaké léky a přidala antibiotika.
Na druhý květnový svátek mi to nedalo, protože mně chybělo umýt jedno okno, pro pobyt v nemocnici na velikonoce jsem to nestihla, tak jsem si řekla, že to dám. Nedala.
Ještě musím připomenout, že v květnu měla narozeniny – velké jubileum i moje dcera. To jsou sourozenci – tedy moje děti, kteří jsou pět let od sebe a mne je tam vidět vzadu, to jsem přijela rovnou z nemocnice. Parádní oslava, ne? Ale dali jsme to a to je hlavní.
Protože na židli už nevylezu, tak jsem si k ní přistavila stoličku a jak jsem slézala dolů, šlápla jsem na ni špatně, bum a ležela jsem na zemi. To byla rána! Kdyby jenom to, padla jsem na záda, hlavou na konferenční stolek, který měl silné sklo a to jsem parádně rozbila. Manžel na infarkt, krve jako z vola, že to tak musím říct a už jsme volali rychlou. No jasný, odvezli mne ihned na chirurgii (nějak jsem tam v poslední době zdomácněla, či co), tam se do mne hned pustil doktor a už mi zašíval hlavu. No, nejen hlavu, ale hlavně krk. Mezitím už to manžel volal synovi a ti pak pro mne přijeli. Uklidili ten binec a neměli slov.
Poznáváte mne? Nedivte se, že jsem se tím nechlubila
Toto jsem ani na blog nedávala, protože jsem si říkala, že byste si fakt o mně už řekli, co jsem za nemehlo. Po zašití mi dali takovou síťovanou apartní čepičku a měla jsem jít druhý den k nám na převaz. V bezvědomí jsem nebyla, hlava se mi nemotala, tak mne ani neposlali na RTG, jenže mne to dodnes tam vzadu pobolívá, ale co, bylo hůř.
Zalátali mi tu hlavu pěkně, měla jsem na krku asi sedm stehú a něco ještě na hlavě. A prý velké štěstí, že jsem si neprořízla nějakou tepnu, či co.
Stehy mi vyndali asi po osmi dnech. Na chirugrii, když jsem přišla podruhé na kontrolu, tak pan doktor šel málem do vývrtky, prý mne skoro nepoznal. To už jsem vypadala tochu jako člověk a já se zase připravovala pomalu na kolono, kde jsem byla opět objednaná.
No, aby to neměli mladí jednoduché, tak zase byla v nemocnici druhá babička, která nemohla vůbec chodit, ležela na neurologii asi týden.
Můj nekonečný seriál po nemocnicích nekončil, zase nastaly problémy a já jela na příjem. Bohužel, po prohlídce mne poslali domů, že mám přijít, když nepomohou prášky, které mi předepsal doktor a které stály 1060 Kč,
Ale zase žádná pomoc, za pár dní mne vezla záchranka pro velké křeče opět do nemocnice, kde mi udělali CT břicha, ale jinak nic.
Tak jsem šla za 3 dny na reverz domů. To byla středa a v pátek už jsem byla v nemocnici v Kladně, kde mi pobyt zajistila moje snacha. No a ostatní už určitě všichni znáte.
Tento měsíc slavila také moje maminka 97. narozeniny a tak jsme tam se synem, snachou a dcerou zajeli aspoň na otočku popřát.
Maminka a já na její 97. narozeniny
Červen
Tady snad ani nebudu nic psát, ležela jsem v nemocnici v Kladně celkem dva měsíce a v červnu mne dvakrát operovali. V Mostě zvorali, co mohli, měla jsem CRP 300, zápal plic a nohy jako konve.
To je první půlrok, snad jsem na nic podstatného nezapomněla. Vaše Ježurka
pokračování…