Bilancování roku 2017 – 2. část

Tak pokračuji II. pololetím roku.

Jak jsem psala v předchozím díle, byla jsem operována v červnu a z nemocnice mne po delším přemlouvání pustili domů 27. července a hned po cestě jsem si na poště vyzvedla dva důchody a přeplatek za nájemné. Nahoru po schodech se mi šlo prvně hodně těžko, štěstí, že jsem měla oporu v synovi a vnukovi.

Takže vlastně, když si to promítnu, tak jsem loni slavila jak květnové narozeniny, tak i červencový svátek v nemocnici. Pokaždé v jiné, ale doma ne. Musím ale přiznat, že jsem dostala telefonicky spoustu gratulací, i hlavně díky blogu. Radost jsem měla, ale doma je doma, já vím.

Také jsem měla písemné informace od blogerek, které mi poslala dvakrát Kitty, u čtení mi tekly slzy jako hrachy.

Musela jsem jezdit do Kladna na kontroly, ze začátku každý týden a později jednou měsíčně. Domů mne jezdily ošetřovat moje bolavé bříško sestřičky z Domácí péče každý den.

Hned 6. srpna jsme měli rodinnou oslavu, slavili jsme Terezky narozeniny a Laděnky svátek, mají je v jeden den a já už mohla být u toho.

Je vidět, že je jim spolu fan.

Taky jsme se vydali s dcerou koncem srpna podívat se za maminkou, aby viděla, že žiju a jsem to ještě já. Byla jsem tam spíš jako atrapa, ale i tak měla maminka radost, že mne vidí.

Začal mne zlobit zoubek, vypadla mi plomba, tak jsem se hned objednala k zubařce, už si svoje poslední zoubky opatruji jako oko v hlavě. A stále jezdím už jen každý měsíc na kontrolu do nemocnice Kladno. Zatím vždy dobrý.

Taky jsem byla objednaná už od jara na očním. Tam jsem šla také ráda, protože jsem opravdu hodně málo viděla, v nemocnici se mi i zhoršil zrak. Naštěstí mne doktorka ujistila, že je to jen následný šedý zákal po operaci a že mi to laserem odstraní, ihned mne objednala.

A taky něco jiného, než zdravotní problémy. Kitty si v rámci svých scuků a bloggerkami naplánovala cestu k nám do Litvínova a daly jsme si sraz v restauraci ještě s Alkou, u které byla ubytovaná. Bylo to fajn, ťukly jsme si červeným vínem, daly si něco na zub a čas utekl jako voda. Jen škoda, že jsme se nedomluvily ještě s Kitty, že se nešla podívat k nám domů na mou sbírku ježků. Pak nás to mrzelo obě dvě.

To jsme tedy my.

Ještě jsem v září stihla kosmetiku, kterou jsem moc potřebovala a byla jsem ráda, že po návštěvě kosmetičky si zase připadám jako člověk.

Poslední den v září jsme měli zase hezký sobotní den. Syn se snachou a babičkou Jiřinkou nás vzali do Teplic, kde se setkávali s Laděnkou a šli jsme všichni na oběd. Takové chvíle mám vždy moc ráda. Ne kvůli obědu, ale kvůli setkání.

V tomto měsíci jsem šla na ORL, protože jsem měla už víc jak tři týdny rýmu a nic nepomáhalo. No, dozvěděla jsem se, že jsem na stará kolena dostala chronickou rýmu. Ach jo, ale jsou i horší věci, ne?

Taky jsme se s manželem přehlásili k jiné praktické lékařce, ta naše původní, kterou jsem měla víc, jak třicet let bohužel sídlí v chemičce a tam k ní vede dost schodů a to bylo na nás už moc. Tak to máme teď jen z kopce dolů na středisko, ale pozor! Vím, že tam nesmím chodit, když bude náledí, už jsem to jednou vyzkoušela.

No a bohužel, ani moje maminka nemá daleko k pádům. Takhle začátkem měsíce upadla na chodbě, nemohla vstát, musel jí pomoci bratr, na kterého v noci klepala. Myslela, že to bude dobrý, ale po dvou dnech ji odvezli do nemocnice, protože nemohla chodit. Pobyla tam dva měsíce.

A tento měsíc jsem byla také v nemocnici v Mostě na laserové operaci toho mého oka, nic to nebylo a vidění se mi opravdu o hodně zlepšilo. Jsem ráda.

Měli jsme zase schůzku s Miluškou, která mi přinesla jen tak kytičku – gloxinii.

Gloxinie – krásná, že?

Tento měsíc má svátek Terezka i Luky, tak jsme se na chvíli sešli u syna a hned to vzali jedním vrzem a popřáli i snaše k jejím narozeninám.

Já ne a ne mít chvíli klid od doktorů. No jo, co se divím – podzim – to je moje. Opět jsem dostala zánět močových cest a jedna antibiotika nestačila, musela jsem mít ještě jedny.

Měla jsem ještě jedno „rande“ s kamarádkou Evičkou, se kterou jsme se poznaly v nemocnici, a já se konečně vypravila k ní na návštěvu. Jsme stále v tel. spojení a už máme domluvenou další schůzku.

V listopadu se narodil můj manžel, oslavoval již 85. narozeniny, psala jsem o tom na blogu, tak jsme měli zase příležitost se všichni setkat, tentokrát v restauraci u nás v Litvínově. Jako vždy jsme byli všichni spokojeni a rádi jsme se viděli.

Nesmím také zapomenout na to, že vnuk Luky letěl hrát bowling do Las Vegas a byl tam čtrnáct dní. Také jsem o tom psala reportáž, takže to píši jen, abych na nic nezapomněla.

Tak aspoň jedna fotka pro připomenutí

A opět jsme měli rande s Miluškou, já jsem jela tentokrát do Mostu, aby mi Miluška předala rýmovník a šly jsme spolu na dobrou kávu.

Když už jsme u toho dobrého papání, tak jsme se zase ještě sešli s Laděnkou v Teplicích na obědě a užili si jedno krásné sobotní odpoledne.

V listopadu jsem měla nějak rozcouráno, koukám. Ještě jsem se sešla s Alkou, bloggerkou, která bydlí od nás, coby kamenem dohodil a přiznávám, že mne podobná setkání nabíjí. Díky.

Jak tak koukám do diáře, tak prosinec byl celkem v pohodě. Byly v očekávání vánoční svátky, tak jsem se taky snažila připravovat, i když mi to nešlo tak, jako jindy, ale dala jsem to, co jsem potřebovala. Na Mikuláše také pustili maminku z nemocnice, což bylo fajn, ale dost pomalu se vrací trošku do formy.

Hned po příjezdu z nemocnice jela za maminkou sestra, která se tam o ní týden starala, učila ji znovu chodit a když odjela zase domů, zpět do Brna, tak maminka zase asi za dva dny upadla, tentokrát na WC, které je spojeno s koupelnou, doma nikdo nebyl a tak zkoušela vstát, šoupala se po zadku sem a tam, ale bohužel. Po pěti hodinách ji našel bratr se švagrovou, když přišli domů. Zase se dává znovu do hromady, ale je to bojovnice a já věřím, že bude zase líp.

Ani v ten předvánoční čas se nevyhýbá smutným zprávám. Zemřel mi bratránek, který byl mladší než já, ale už na tom nebyl zdravotně nic moc a prý se mu tak ulevilo, to nebylo k žití.

Vánoce – co k tomu napsat? Díky – byly skvělé – s dětmi a vnoučaty, se super nadílkou, byli jsme všichni zase spolu a bylo nám dobře.

Teď už mám jen jedno velké přání. Čeká mne zase příští měsíc operace, která by měla dát vše zase do pořádku a tak chci věřit, že bude ten příští rok lepší.

Přejí krásný celý rok, nejen ten dnešní den. Vaše Ježurka