A byl pátek. Ráno přišel na vizitu pan doktor jiný, který byl také u mé operace v podstatě mi opakoval to, co už jsem věděla, a potvrzoval, že za to nikdo nemohl.
Službu na JIPu měla opět sestřička ze včerejška, jménem Irenka a já ji udělila titul “ Královna sestřiček“. Byla opravdu moc hodná a tak by to mělo vypadat vždy.
K jídlu mi dávali zase kašovitou stravu, už to bylo hrozné. Bramborová kaše, krupicová kaše, rýžová kaše, bylo to až tak zlé, že jsem se po ní v sobotu večer pozvracela, ale pořádně. Když přišel doktor na vizitu tak řekl, aby mi dali najíst. A už pak bylo líp.
Také jsem se dozvěděla, že musím opět nosit břišní pás, určitě do té doby, než se mi zahojí to rozpárané břicho, aby to neprasklo.
A je tu pondělí, kdy mne zase přesunuli na normální pokoj.
V nemocnici fungují milé praktikantky, které nám plnily každé přání, a byla jsem ráda, že je tam máme.
Do pokoje mi přidali pacientku, která měla velký absces na zadku a protože byla opravdu obézní, stálo to zato. Musela trpět a měla jít večer na sál. V duchu jsem litovala doktory, opravdu to nemají jednoduché, ještě po sedmé večerní ji vezli na sál.
Další den v bleděmodrém. Zase přivezli jednu paní s abscesem na zadní části, nevím, co se to dělo. A taky šla večer na sál.
V úterý jsem byla za hvězdu. Když přišla do pokoje velká vizita, já jsem zrovna byla na WC a celá vizita v počtu cca deseti doktorů a sestřiček na mne musela čekat.
Ve středu přišel na vizitu můj ošetřující lékař, tak jsem vznesla všechny požadavky, které mne trápily. Především mi sestry zase svévolně změnily dietu – byl to hnus – a doktor nařídil, aby mi dali zpět tu normální. Stále mi nějak nešlo se vyprázdnit pomocí stomie, ale nic prý se nedělo, byl čas. Přesto jsem si řekla, kdybych byla doma, tak si dám lžíci laktulózy a bude vše OK. Doktor mi nechal poslat frťana laktulozy a opravdu to pomohlo. Také mne osvobodil ze stahovacích punčoch, protože už jsem chodila. Říkal, že mne stahuje jako králíka, protože to šlo opravdu těžko dolů.
Ve čtvrtek jsem měla tedy na pokoji dvě pacientky s abscesy, obě byly starší než já, jedna byla jmenovkyně.
Ve čtvrtek jsme to přežili, ptala jsem se, jak to doktor vidí s mým odchodem domů. Prý se zeptá mého operatéra.
No a v pátek najednou jsem na chodbě při rehabilitaci chůze potkala toho „mého“ doktora, který se mne zeptal, jak se těším domů. To bylo milé překvapení. Hned jsem začala shánět odvoz, rozkopala jsem synovi program na celý den, ale v poledne jsem už byla doma.
Nic není ale jen tak. Už v sobotu nastal další problém. Z konečníku mně kromě hlenů (prý se čistím) odcházela i krev. Našla jsem doma lék na zastavení krvácení, který jsem loni dostala v nemocnici na interně, stál 1060 Kč, tak jsem to zkusila si ho vzít. V neděli jsem ale jela raději s dcerou na pohotovost do Mostu po předchozí telefonické poradě s chirurgií v Kladně. Doktor mne prohlédl, neshledal nic zvláštního a doporučil mi, abych lék brala dál. Dokud se nezastaví krvácení. Tak beru lék, chvíli je to dobré, pak zase horší, před chvílí jsem se změřila, že mi byla zima a mám teplotu. Manžel už je ze mne zase na nervy, tak nevím, co dál. Pojedu zase zítra do Kladna? Už opravdu nemohu dál. SOS!