Tak je manžel zase o rok starší. Ano, má dnes narozeniny! Už včera byl ale jeho velký den, protože se měl dovědět výsledky důležitých odběrů – bude to rakovina, nebude to rakovina? Ano, tento „strašák lidstva“ má úžasnou sílu. Všichni se bojíme, pokud máme nějaké potíže a podezření, jak to dopadne. A pokud je to vše O.K. jako v případě manžela, ta rána, jak nám všem okolo a samozřejmě také jemu spadne ten velký balvan ze srdce! Takže to včera relativně dobře dopadlo, bylo to sice teprve první kolo, ale myslím, že to podstatné, tak HURÁ!
Tak jsme si řekli, i když nejsme „kavárenští povaleči“, že se jednou „rozšoupneme“ a půjdeme se dobře najíst do nějaké dobré restaurace. No dobrá. Venku sice počasí nic moc (moc se mně nikam nechtělo, raději bych uvařila něco doma), ale nechtěla jsem oslavenci kazit radost, tak jsme si vzali deštníky a šli.
Jen co jsme vešli do dveří, hned za nimi bác! rána a já byla opět na zemi! Servírka i manžel se na mne tázavě dívali, jak se mi to povedlo, snažili se zjistit, zda jsem celá, ale dobrý, vstala jsem sama a ke stolu „dokulhala“. No, bylo to zase na to koleno, co jsem upadla před měsícem ve městě, ale za chvíli se to srovnalo. Dali jsme si dobrý oběd, já byla doslova „nacpaná až po střechu“, tak jsme s tím rozšoupnutím pokračovali a dali si každý ještě 1 (čti jednu) deci červeného vínka na lepší trávení. Zaplatili jsme 330 Kč a šli domů, tedy do toho kopce doslova funěli.
Doma jsme jako po správném obědě zalehli každý na jeden gauč, já s novinami, manžel za chvíli s bolestí. Zachraňovaly to zase kapky Algifen (už nám dochází, Milčo) a ty nářky, proč jsme tam chodili, proč jsme si nedali něco doma, třeba bramborovou kaši s párkem (?!), i když tento oběd jsem v životě neuvařila…. Dál už to snad nemusím komentovat.
No a co z toho plyne pro příště? Předejdeme „auvíkům“, když zůstaneme doma! Tak hodně zdraví!