Je neděle dopoledne, vařím tedy nedělní oběd, mé oblíbené vepřo – knedlo – hlávkovo-zelo, manžel se dívá v obýváku na televizi, téměř pohoda (až na ty bolesti páteře). Už od včerejška říkám, že musím doplnit plyn do zapalovače na kamna, tak jdu na to. Protože vím, že plyn je vždy všude okolo a studí, beru si zapalovač do utěrky. Stříknu jednou, stříknu po druhé ….. a málem naposled! V tom to „baflo“, hořel mi zapalovač i s utěrkou v ruce, ten hrozný plamen! A co teď? „Švihnu“ s náplní do dřezu i s utěrkou, zapalovač letí na zem, hoří ve dřezu i na zemi! Do dřezu pustím vodu a honem zvedám s tou hořící utěrkou ze země zapalovač a vše to DŮKLADNĚ zaliji vodou. Byla to chvilka, ale mně se to zdálo jako věčnost. Po uhašení „letí“ zapalovač i s náplní do koše, já ždímám utěrku, chladím si popálenou ruku a jdu požár ohlásit vedle manželovi. Ve dřezu byly tácky z umělé hmoty od snídaně, kupodivu, byly v pořádku. Manžel mírně vyděšený bere z koše zapalovač, který neohrožené zkouší (já bych na něj ten moment nesáhla), a světe div se, on funguje! Tak jsme vylovili ještě i náplň a já děkuji svému „andělíčkovi strážníčkovi“, že stál u mne! Ruka sice ještě pálí, ale to je opravdu jen maloučko červené. Když se vzpamatuji ze šoku, sednu si ke stolu a samovolně mi ruka přejela po obočí. Co to je? Ptám se, jestli nemám opálené obočí?! To byla otázka, měla jsem hezky sežehnuté i vlasy (jako by nestačilo, že je mám „krepaté“ po trvalé, teď ještě po ohni!). Tak jsem se šla teprve na sebe podívat a vyčesala jsem tedy dost pozůstatků po tom ohni. Vždycky jsem věděla, že to musí být hrozné, když někdo uhoří nebo se aspoň hodně popálí, ale tak blízko jsem tomu fakt nikdy nebyla! A musí to být opravdu hodně kruté, to mi věřte!
Opravdu je lepší hasit žízeň než požár, i když malej, to mi věřte!
P.S.: Asi jsem měla napřed vypnout plynový hořák, na kterém se v tom momentě dělala cibulka do zelí, ale ta se jako zázrakem nespálila!