Tak to jsme my dva. Tedy manžel a já, to jsme byli s rodinou na oslavě naší stříbrné svatby, tedy 25 let společného života, je to už 2,5 roku a z toho jsme spolu už 12 let 24 hodin denně. Není to tak, že bychom si nějak lezli navzájem na nervy, prostě dokážeme vedle sebe i mlčet. Už jsme se také léty oba zklidnili, tak to jde.
Již v článku o mně jsem se zmínila, že jsme se znali 10 let před tím, než jsme spolu začali chodit. A jak to začalo? Bylo to v létě, tramvaje měly výluku, jezdily autobusy a pěkně nacpané. Bylo dost teplo (jako v létě), já měla na sobě šaty s kopretinami, byla jsem v té době štíhlá (po operaci žlučníku, dietě a definitivním rozchodu s otcem mých dětí), taky mi bylo 30 let, což byla paráda. No abych neodbočovala. ON seděl a jak mě uviděl, ihned mi uvolnil místo: „Mladá paní, pojďte se posadit.“ Tak tím to začalo. Oba jsme pracovali v „chemičce“, on sice někde úplně jinde, ale měli jsme přibližně stejný začátek a konec pracovní doby. Tak jsme se pak vídali….. začali si povídat, ale to jsem předtím musela odmítat stále pozvání na kávu, ON vyhledával příležitosti, jak mě vidět, sledoval, kdy jezdím do práce a z práce, aby mohl být se mnou aspoň v tom autobuse, pak již v tramvaji. Docela se „vnucoval“ i drobnými dárky k svátku, MDŽ (tenkrát) a tak. Bylo období, kdy jsem před ním doslova „utíkala“. Mezitím jsem se vdala a zase rozvedla, no a konečně jsem ho vzala na milost. Vlastně ne, řekla jsem, že můžeme jít na tu kávu, že už jsem volná. No to jsem se dočkala! „Já tento týden nemohu, manželka má ranní, příští týden bude mít odpolední, tak půjdeme!?!“ Pěkné, co? I když mu manželství dlouho neklapalo, nechtěl zůstat úplně sám a napřed si musel přece ověřit, jak to bude dál, ne? No brala jsem to jako daň za těch 10 let odmítání a další týden jsme šli na kávu, hned druhý den na vínko, pak jen tak na procházku, když mě jeden den neviděl, bylo mu stráááášně smutno. No jak už jsem psala, nakonec se rozvedl dřív než já. Pak jsem ho přivedla domů „představit“ dětem s tím, že si mne chce vzít, že nechce se mnou žít na „psí knížku“. Pamatuji si, že jim přinesl něco „na zub“. Souhlasily. Dodnes si pamatuji, jak syn pronesl: „On buďto mluví hodně, nebo vůbec, ale jo“. Tak byla svatba, malá, ale hezká, jen my, děti a svědci.
Moji dceru vedl, když se vdávala, nikdy je nenechal „ve štychu“ a vnoučátka? Protože pravého dědu vůbec neznají, nemá o ně vůbec zájem a vlastně některé ani neviděl, o to víc „milují“ tohoto dědu a dokonce prý nikoho jiného neuznávají. To mám radost.
Taky všechno s manželem prožíváme spolu. Manžel má z prvního manželství syna, který je o 10 let starší než ten můj, ale …. no právě to ale. Mám pocit, že si lépe rozumí s mými dětmi, i když vím, že to není úplně v pořádku.
Manžel měl vždy jedno rčení: „Život není procházka růžovým sadem“, což platilo a platí snad o každém manželství, tedy i o tom našem. Věřím, že na miskách vah převažuje to „lepší“, jinak bychom spolu nevydrželi, že? Tak hlavně, ať nám ještě vydrží to zdravíčko, jinak je to OK.