Ano, tak všem, kteří někdy zavítají na můj blog POSLUŠNĚ HLÁSÍM, ŽE JSEM OPĚT ZDE! Už jsem se vrátila po 11 dnech z nemocnice, kde sice byli na mne všichni hodní, ale………… jistě to všichni znáte, doma je doma.
Ruku mi málem rozlámali na malé kousky, prý by to mělo pomoct, ale ještě budu muset hodně dlouho a poctivě cvičit, ne, že by to nebylo o něco lepší, ale kdyby to aspoň už nebolelo. Už sama nevěřím, že to někdy přestane. Paní doktorka říkala, že to byla hrůza, ty moje srůsty a na druhé straně mi napsala do zprávy, že jsem negovala TT (zřejmě tělesnou terapii – jinak nic), kdyby zkusila, jak to STRÁÁÁÁŠNĚ bolelo, tak mě do tak velké bolesti nenutí, ale já to snad nějak zvládnu, uvidím, musím si jít nechat napsat rehabilitace a tam mě kromě jiného budou také „mučit“ jako tam. Už půl hodiny předem jsem se vždycky bála, když jsem slyšela, že je na chodbě rehabilitační sestra, říkala jsem jí „tyranka“. Nevím, nikdy mně zase bolest takový problém nedělala, tohle je fakt dost kruté, už půl roku vím, jak moc to dokáže bolet, ale to jsem té bolesti „uhýbala“ a teď musím cvičit „přes bolest“, tak zase prosím, komu na mně trochu záleží, držte mi pěsti, i palce můžeje to je fuk, hlavně, ať se to lepší.
Tak zdravím a příště se už „vrhnu“ na pokračování naší rodinné ságy a to dětmi.