Tak jsem dnes (prý) převzala funkci pokladníka naší rodiny. O tom, co se koupí nebo ne rozhodujeme většinou po dohodě, ale peníze nosil manžel. Vždycky jsem všude prohlašovala, že já poroučím a manžel platí, že mi dělá sponzora. To už prý dneškem skončilo.
Cítí se totiž strašně „nemožný“, protože šel dnes dobíjet elektronickou peněženku pro oba, já šla na rehabilitaci a když přišel domů zjistil, že moji průkazku nabitou na 280 Kč někde ztratil. Vynadal si, co se do něj vešlo a řekl, že s placením končí. Že už bude jenom nosič. A přitom vím, jak rád se „hrabal“ v penězích, vždycky říkal, že kdyby se podruhé narodil, tak by šel dělat pokladníka do banky. To přepočítávání peněz ho vždy „bralo“, i když to u nás zdaleka nevypadalo ani jako v minibance, ale něco přece, hlavně, když jsme brali důchod oba.
Tak že bych s tím byla potěšena, to tedy nejsem, ale tajně doufám, že to manžela brzy přejde, jen co si vyřídím novou průkazku. Jedno je ale jisté, nabíjet si ji budu už vždycky sama.
No, co naděláme, že, tady použiji moje oblíbené: „Když nejde o život….“.