Tak jsme se včera konečně domluvili, že se sejdeme, tedy mysím naše rodina Hujerovic, že spojíme všechny důvody k oslavě za poslední období 14 dní a sejdeme se u rodiny syna. Přišla jsem jako poslední a musím říct, že to nebylo ono. Dodatečně se přálo a dávaly malé pozornosti vnučce Terce, vnukovi Lukymu, kteří měli už dáááávno jmeniny a mé snaše, která v úterý oslavila narozeniny. Pohoštění se naše Milča zhostila v pohodě jako vždy, ale….
No právě to je ono. Nebyli jsme tam zdaleka všichni. Chyběla mé snachy maminka, která musela jet až na jih Čech dělat hlídací babičku zase synovi, nejstarší vnučka Lada, která studuje zas na druhém konci naší republiky, tedy v Olomouci a také můj manžel, protože se dal do prskání, kýchání, smrkání a dnes už taky kašlání a nebere to konce.
Tak jsme tam byli vlastně jen my čtyři, tedy kromě mne můj syn se snachou a moje dcera. Ostatní (tedy myslím zbývající 3 vnoučátka) se odsunula nahoru k PC (předpokládám), co by si taky povídali s námi, „starými“, že?
Ale i tak jsem tam tu zhruba hodinku byla ráda a spokojená, i když manžel „brečel“, jak já vždy říkám, když někdo doma zůstane sám, doma. No ale aby mně to nebylo líto, tak už dnes krááásně smrkám také! Doufám jen, že se to nerozroste do takových rozměrů jako jemu, včera nestačil měnit kapesníky, nos měl (a ještě má) jako bambuli!
Tak příště vy všichni v plném počtu, ano? Moc prosím!