TAXI ZA 90 Kč, HODINOVÝ „HOTEL“, NEDĚLNÍ OBĚD
Tak a teď bych to měla hezky rozepsat. Tak tedy včera ten den nezačal nejlíp. Hned ráno jsem rozbila dezertní talířek ze sady, pak jsem chtěla šlehat koláč a „odešel“ mi el. šlehač, prostě nedal ani ťuk. No já si říkala, že ještě bude něco do třetice. A taky ano a to stálo zato.
Musím se ale nejdřív vrátit k pátku, kdy jsem musela navštívit svoji praktickou lékařku. Prostě mě to „pošimrávání v nose“ definitivně odrovnalo. Ve čtvrtek večer jsem měla zimnici, v noci teplotu, rýmu a děsný kašel a k tomu jsem ještě běhala snad každou půlhodinu na malou. No, protože byl před námi víkend, tak už jsem v pátek ráno na nic nečekala a šla navštívit svoji oblíbenou praktickou lékařku. Ortel byl i mně jasný předem. Zánět horních cest dýchacích a močového měchýře. Dostala jsem atb a pozvání na kontrolu po dobrání – tedy za 10 dní. Až potud normální, ale v sobotu večer u televize mi najednou bylo ouvej, nemohla jsem dýchat, bolelo mě pod levou lopatkou, celá levá ruka mi mrtvěla, ani jsem nemukala, protože znám manžela (normální mužský, prostě by ho to položilo – myslím ten strach), tak jsem si šla „stříknout“ ntg a čekala. Zase jsem toho v noci moc nenaspala, bolest byla stále dost silná, ale rána jsem dožila! Trochu to bylo lepší, ale ne dlouho. Prostě, když to zkrátím, tak jsem ten včerejší krásný den zakončila dnes ráno po dlouhém přemýšlení a svěření se manželovi a dceři tím, že jsem si zavolala sanitku. Přijeli, poměřili, odvezli do nemocnice na kontrolu EKG a byli na mne všichni tak neskutečně hodní, až mi bylo do pláče dojetím. Na srdíčko to nevypadalo, přece jen ta druhá, jak já říkám, ta lepší varianta – zase páteř! Pan doktor mi ale stejně nechal ještě udělat kontrolní odběr krve, prý co kdyby a dali mi na hodinu ne na hotel, ale na ten jejich odpočívací pokoj a dali mi infuzi, aby ta bolest polevila, když mi nepomohl ani Tramal. Každou chvilku tam běhaly sestřičky se zeptat, jestli je vše OK, otevřely okno, když bylo horko, pak zavřely, když byl průvan, daly napít vody, když jsem je požádala, dokonce mi podložily hlavu polštářem! Opravdu, super ochota a byly milé! Já nevím, co pořád všichni na to naše zdravotnictví žehrají, já si opravdu nemohla stěžovat a tak jsem se v samém závěru dobrovolně rozhodla zaplatit poplatek 90 Kč přesto, že jsem mohla podepsat darovací smlouvu od kraje. Ještě mi to taxi odvezlo zpátky domů, takže paráda. Pan doktor byl opravdu skvělý, mladý, ale šikovný!
No a mezitím si doma musel manžel sám uvařit nedělní oběd. Měl tam jenom polévku, vzal si na mrazáku kousek knedlíku, z lednice jediné vajíčko, co tam zbylo a oběd byl na světě!
Vypadá to, že si chci stěžovat, ale vůbec ne, žiju, srdíčko to nebylo, tak proč? Jen jsem chtěla pochválit všechny v nemocnici za to, že dokáží i v těch „hrozných“ podmínkách takto bezvadně fungovat. Tak děkuji pěkně, ale příště bych se raději setkala někde jinde.