Tak se musím přiznat, ano, opravdu závidím, já, která si myslí, že všem všechno přeje, tak jsem se přistihla, že …
Včera, když jsme šli s manželem nakoupit, tak jsme jako častokrát potkali maminku mé snachy, nebo se také říká panímámu, tchyni (i když to je opravdu nehezké slovo), která šla spolu s mým synem. Nevím, jestli to bylo až tak moc na mě vidět, jakou jsem měla radost, že ho vidím. Nebydlíme sice daleko od sebe (tak 5 km?), ale není jaksi čas, tedy ze strany mého syna. No a maminka mé snachy a moje opravdu dobrá přítelkyně, ta bydlí vedle v domečku. Vidí se tedy denně a to několikrát, no a mně to přišlo včera tak trošku líto. Vím, všechno má své pro a proti, možná bych si brzy přála, abych bydlela dál, ale čím je člověk starší (nějak často se k tomu vracím, že?), tím víc se cítí zbytečný a sám, i když nechci se rouhat, mám manžela a jsem tomu ráda, ale …
Nedá se nic dělat, včera jsem záviděla, ale opravdu jen tohle a jen chvíli, vždyť se možná zítra zase uvidíme. Tak se tedy omlouvám, ale přiznání je polelhčující okolnost, že? Děkuji.