MOJE ZAMĚSTNÁNÍ
Ještě jsem vlastně ani pořádně nenapsala, co jsem dělala, jaká byla moje práce. Pracovala jsem od r. 1963 jako samostatná referentka zvláštního oddělení. A co to vlastně bylo za oddělení? Na dřívější dobu bylo skoro všechno utajované, přes nás šla všechna povolení do závodu, v závodě, všechny tajné a přísně tajné spisy, náš dřívější vedoucí říkal, že je závodní ministr vnitra. Ale jinak to byla práce jako každá jiná, já jsem pracovala na tom „nejlepším“ postu, měla jsem vedle svého pracovního stolu „okénko“, kde si zaklepal každý, kdo něco potřeboval, hlavně jsem však vyřizovala veškeré průkazky pro externí pracovníky, zvláštní povolení pro krátkodobé návštěvy, průchody branou v pracovní době atd. V neposlední řadě jsem měla za úkol psát hlášení vedoucím provozů nebo odborů, případně externích firem, když se některý jejich pracovník dopustil přestupku tím, že něco pronášel ze závodu bez povolení (kradl), nebo zase do závodu (alkohol), v nejhorším případě šel do práce pod vlivem alkoholu. No a tady jistě uznáte, že i tenkrát bylo dost takových, kteří by rádi něco „zatloukli, zazdili“ apod. Já sice o tom v té době nerozhodovala, až později, když jsem mohla „povýšit“ na vedoucího oddělení závodní stráže, která také spadala pod to naše oddělení. Bylo to po revoluci v roce 1989, nevím, koho to napadlo, měla jsem z toho nejen těžkou hlavu, ale i těžké sny, ale zkusila jsem to. Měla jsem cca 120 podřízených, většinou to byly ženy (a hlavně z domácnosti), které v té době nosily zbraň, musely se učit střílet a na branách kontrolovaly ty pracovníky, jestli se nedopouští nějakého toho přestupku. Tenkrát mi to vyřizování těchto přestupků zůstalo, ale se vší odpovědností, sama jsem to podepisovala a zkoušet na mne nějaké „uplácení“, přes to u mne „nejel vlak“. Na druhé straně jsem i já musela kontrolovat ty „mé strážné“, jestli plní řádně své povinnosti nejen ve dne, ale i odpoledne a v noci, kdy jsem musela chodit na kontroly po všech branách a že jich nebylo málo, už teď to přesně nevím, ale 15 určitě. Některé více, některé méně důležité, ale každá měla své specifikum a své úkoly. Nebylo to tenkrát pro mne jednoduché, byla jsem první žena v této funkci v historii chemičky (a jak vím, tak také dosud poslední), strážné (abych byla přesná, měli jsme i nějaké muže) se bály, ale já asi ještě víc, protože jsem chtěla, aby každá dělala svou práci dobře a já pak nemusela dělat nejenom tytyty, ale psát „upozornění“ nebo dokonce výpověď pro hrubé porušení pracovní kázně. A chtěla jsem být spravedlivá, ale jestli někdo potřeboval pomoci a já mohla, určitě jsem neváhala. Přesto se tenkrát někde na branách vyskytovaly ty sprosté kresbičky a u nich bylo napsáno i moje jméno. Vím, že mě to tenkrát moc mrzelo, ale zadostiučinění se mi dostalo až po odchodu do důchodu. Pak se ke mně ty „moje ovečky“ hlásily a říkaly, jak na mne v dobrém vzpomínají a že to měly po mém odchodu daleko horší!
Musely jsme dělat také každý rok cvičné střelby, jezdili jsme všichni na střelnici, opravdovou, s opravdovými zbraněmi, měli jsme tenkrát pistole ráže 7,65 mm, ano, střílet jsem musela i já a musím se pochlubit, že mi to šlo. Pochválil mne tenkrát i můj vedoucí!Dokonce si dobře vzpomínám, jak jsme jeli jednou s celou rodinou do Itálie, no a když jsem se vrátila, tak jsem zažila pořádný šok! Ze zbrojnice se ztratilo 35 pistolí, zbrojnice se zamykala a v místnosti vedle zbrojnice seděla vždy velitelka směny! Nechápu to dodnes a ty pistole se nikdy nenašly! A při „zdatnosti“ policie se ani nedivím, když prý chtěli pro mne jet do té Itálie! Nemohla jsem jim samozřejmě nic říct, vždyť jsem tam v té době nebyla, tak to nevím, proč chtěli za mnou jezdit a proč také i já měla být finančně potrestána! Ale odvolala jsem se a dopadlo to pro mne dobře.
Byla to práce zodpovědná, ale do práce jsem chodila ráda. Měla jsem také výborné kolegyně. V době, když jsem ještě pracovala na tom zvláštním oddělení u toho okénka, tak vedle v kanceláři pracovala moje o dost starší kolegyně, kterou jsem měla vždy ráda a platí to dosud, letos jí bude už 85 let, ale pořád jsme v kontaktu aspoň telefonickém, či písemném, ale také osobním. Naposledy jsme jely za touto kolegyní ještě s dalšími kolegyněmi, obě jsou mladší než já, ta nejmladší bude mít letos 60 let, no je vidět, že jsme všechny „mladice“. Můj první vedoucí, který se představoval jako závodní ministr vnitra byl sice komunista, ale mne na pracovišti nechal i po roce 1968 i s černým puntíkem, nevím, jak to dokázal, ale dokonce jsem ho často zastupovala i na poradách vedení podniku, protože jsme spadali organizačně rovnou pod ředitele. Jinak tento vedoucí měl jednu moc ošklivou vlastnost. Rád „bumbal“ a nevěděl, kdy má dost. Tím pádem měl v závodě dost nepříjemností, protože bylo dost lidí, kteří ho viděli v pracovní době, jak se motá po chodbách nebo ještě v tomto stavu vyhrožuje. No, neměla to ta jeho manželka s ním jednoduché, snažila se ho hlídat, ale neuhlídala.
Na obrázku zleva: první vedoucí, kolegyně Alena, kolegyně Věrka, moje maličkost, kolegyně ze závodní stráže Vlasta a nejmladší kolegyně Sylva.
Přes veškeré nepříjemnosti a dost práce jsme se také s kolegyněmi často zasmály nebo si i poplakaly. Ta moje nejstarší kolegyně Věrka, ta se neuměla moc bránit, nebo třeba jen ozvat, když byla v právu, což se o mně říci nedalo. Nezapomněla jsem na to, jak ji jednou ten náš vedoucí rozčílil tak, že se ozvala, ale pak nevěděla co dál, nastoupila v naší administrativní budově do výtahu zvaného páter-noster a jezdila kolem dokola, než ji ta zlost se slzami přešla.
Také se nedá zapomenout, jak se mi stal v kanceláři pracovní úraz a výsledek byl ten, že jsem měla čtyři zlomeniny nártních a prstních kůstek a okamžitý odvoz sanitkou domů a sádru na dost dlouho. Vím, že jsme něco probíraly s kolegyní vedle v kanceláři, já si stoupla mezi dveře, špičkou pravé nohy se opřela o futra a druhou volně nechala stát na linu. Ale ouha! Ta levá mi ujela dopředu (já vám to tady u toho psaní i předvádím, vidíte?) a na tu pravou jsem si sedla. Měla jsem tenkrát minišaty (bylo mi 29 let) a seděla na té podlaze, protože jsem se nemohla zvednout, jak ta noha bolela. Tak jsem zůstala sedět a všechny tři kolegyně jsme se smály, když v tom přišla návštěva – pracovní a ten člověk si tenkrát asi myslel, že jsme jako ten náš vedoucí – opilé, protože já seděla na zemi a všechny jsme byly rozesmáté! Vše se ale později vysvětlilo, ale ještě před tím mně chtěla kolegyně tu nohu „spravit“, prý to stačí jen škubnout a je to. Myslela jsem, že ji tou nohou hned kopnu!
Po odchodu toho mého prvního vedoucího do důchodu nastoupil vedoucí číslo dvě, který mě také nechal pracovat na mém místě, ale už mě nebral tak vážně a ten měl zase zásadu, že vedoucí má vždycky pravdu a taky nemusí nic dělat, jen tu práci dobře rozdělit a umět o ní dobře „kecat“.
Alena, já, Sylva a vedoucí číslo dvě na oslavě MDŽ!
Ale jedno plus měl u mne po sametové revoluci. Já totiž nikdy před tím nemohla dostat podnikové vyznamenání (k tomu byla hlavně finanční odměna) a potom už tomu komunisté nemohli bránit, tak mě hned běžel na toto vyznamenání navrhnout a v r. 1990 jsem tedy dostala „metál“, ale myslím, že už jsem ho dávno vyhodila.
Foto z předávání vyznamenání, já vlevo snad jsem k poznání, ten pán za námi je první porevoluční podnikový ředitel.
Po revoluci přišel třetí vedoucí, pak jsem dělala tu vedoucí závodní stráže a byla jsem oficiálně jeho zástupce, hodně mi věřil a dost na mne dal. Protože náš odbor ochrany, jak jsme se pak jmenovali, neměl žádného ekonoma a já jsem to nejen vystudovala, ale měla jsem to i jako koníčka, jak jsem ještě navíc dělala funkci ekonoma, většinou až doma, ale vedoucí byl uznalý a nějaká ta odměna navíc nebyla špatná.
Ještě asi tak rok před odchodem do důchodu jsem přesedlala v rámci odboru na jinou funkci také vedoucího oddělení, kde jsem měla pár podřízených, ale větší zodpovědnost a tím pádem i stejnou mzdu.
Odcházela jsem do důchodu spokojená a doma jsem si zvykla celkem rychle, protože manžel už byl doma čtyři roky přede mnou a bylo mu smutno.