Tak si pořád říkám, kdy už mám s těmi vzpomínkami končit, asi už brzy, ale něčím se ještě musím pochlubit. I v roce 2003 jsem si pravidelně kupovala Vlastu a protože jsem opravdu takový „psavec“ a vyhlásili tam koncem roku soutěž na psaní o něčem, popřemýšlela jsem a šla jsem do toho. Vyhlášené téma znělo :
Nejlepší chlap mého života.
Asi si řeknete, co jsem asi tak mohla psát, ale vzala jsem to z opačného konce.
„Je milý, hezký, mladý, má mě rád, chválí mé kuchařské umění, chce se mnou často spávat, no prostě – je jednička!“ Tak jsem to napsala hned na začátku mého dopisu a pokračovala jsem : „Tomáš je mé čtvrté vnouče. Snad mi to má další tři vnoučátka prominou, ale narodil se v době, kdy jsem právě odešla do důchodu, a tak jsem si ho nejvíc užila. Často jsem ho odmalička hlídávala, když dcera chodila alespoň na částečný úvazek do práce ještě předtím, než šel do školky. I v jeho těžkých začátcích ve školce jsem byla při něm a několikrát pro něj šla „po o“, tedy po obědě. Doma jsme spolu vařili, pekli, nakupovali, občas jsem ho i hlídala, když byl nemocný. No zkrátka – užili jsme si tak, jak by to asi mělo být, jako babička s vnoučkem. Když mi dcera děkovala za hlídání, vždy jsem jí řekla, že není třeba děkovat, to já jsem byla ráda, když jsem mohla být s ním. Teď už chodí do školy, ale občas vypudíme dědu do pokoje, abychom spolu mohli být ve velké posteli a tam si vyprávět pohádky nebo povídat prostě o všem možném.“
Tak asi takhle jsem to viděla a tedy napsala a ejhle! Redakce vybrala tři příspěvky a ten můj byl mezi nimi! Nakonec jsme byli v lednu 2004 pozvání do Prahy k nim na focení od opravdového fotografa (naposledy mě opravdový fotograf fotil jako malou – byl to totiž můj tatínek). Byli jsme tam všichni vybraní najednou, pan fotograf dělal opravdu hodně záběrů a nakonec vybral ten, který jsem okopírovala z Vlasty (nevím, na co jsem si brala sukni) a dostala jsem za pakatel nahrané ty dvě nejlepší fotky na CD. Vlasta pak vyšla 31.3.2004, mám ji pořád pečlivě uschovanou stejně jako dcera s vnukem. Hezká vzpomínka, že? Tak nás tedy tady dole máte. Ten článek „Říkáme si Hujerovic“ je o nás.
