Rok 2004 jinak nepřinesl nějaké další změny, za prezentaci v časopise Vlasta jsme dostali nějaké korunky, tedy hlavně cestovné, tak jsem podělila zúčastněné a jelo se dál. Občas jsem byla „hlídací babička“, také jsem stále dost často jezdila za maminkou, aby si zvykla na nový domov. Co bylo ještě jiné, než jindy tak to, že škola, kam chodily synovo děti a oba zpívali ve sboru, měla pozvání na vystoupení na Ukrajinu. A jeli. I když bylo tenkrát Lukymu 10 let, dodnes má zážitky v paměti, hlavně ty ošklivé, ale zkusit prý se má všechno. Zase jsme nezklamali a odjeli jsme se podívat na týden do Mariánských Lázní.
Tady dělám „křoví“ u tamější krásné „zpívající fontány“.
Občas, je-li hezké počasí, tak pokud se koná oslava nějakých narozenin u syna, jsme všichni venku na zahradě, kde nás „majitelé realit“ pohostí ne chlebíčky a jednohubkami, jak jsme zvyklí, ale grilují nám nějaké dobrůtky.
Tady jsem si vyfotila nejstarší a nejmladší vnouče. Sluší jim to!
A zde jsou vnoučata, jak si hodují. No, my také nepřišli zkrátka, bylo nás tam dost!
I letos jsme se jeli podívat do Itálie. Tentokrát do Lignana a jeli jsme jenom my s manželem a dcera s dětmi. Syn odmítl mačkat své dlouhé nohy v autobuse a dráždit si své žaludeční vředy. Takže žádní Hujerovic, bylo nás podstatně méně, ale také se nám tam líbilo.
V takovém apartmánu jsme bydleli, děti měly prostor na hraní venku před vilkou.
Takhle krásná zeleň tam byla všude, moc se mi líbily i kruhové objezdy, které měly uprostřed palmu.
Konec tohoto roku byl opravdu netradiční. Na Štědrý den jsme v pozdní odpoledne odjeli za vnoučaty k dceři do Mostu. Vždy jsme všichni brzy večeřeli kvůli dětem, protože byly nedočkavé a pak zase o to dřív jsme jeli domů. Tentokrát jsme přijeli domů cca ve 20,30 hod., zasedli k televizi a poslouchali jsme s manželem, kdo nebo co to dělá hluk zrovna v tento den večer, napřed rány, jako když se něco opravuje nebo rozbíjí, pak hukot motoru, tak nás napadlo kouknout z okna. Pod okny jsme měli hasičské auto, které vysouvalo žebřík, aby se mohli někam dostat – ano, k sousedům na balkon, z jejich bytu šel totiž kouř. My byli vedle a nic jsme nevěděli. Když jsme otevřeli dveře na chodbu, už tam byli hasiči, smrad, hadice, voda, no hrůza! Sousedé nebyli doma, ale podařilo se jim sehnat sousedku, která byla v práci a byla z toho chudák v šoku! Aby ne! Později jsme zjistili, že jim hořel obývák, sousedící s naším obývákem a vše chytlo od vadné zásuvky nebo televize, která byla zapnutá v pohotovostním režimu. (Od té doby zásadně žádný spotřebič takto nenechávám).
Tak to bylo zakončení roku, hlavně tedy Vánoc. Ještě teď, když si na to vše vzpomenu, tak mi není moc dobře.