Jak už jsem se několikrát na mém blogu zmiňovala, moje devadesátiletá maminka se zbytky zraku bydlí u bratra v domku, kde má „svoje“. Tedy kuchyňku i s obýváčkem a malou ložnici, to vše v podkroví. Snaží se dělat si pokud možno všechno sama, tedy vařit, uklízet, i když na ten větší úklid má sestru (částečně i mne) i když jsme dost daleko a na nákupy syna, tedy mého nejmladšího bratra. Jenže ….. jsou se švagrovou oba celý den za prací (podnikají), vrací se kolem půl šesté večer a ve vesnici není vůbec nic, tedy nekoupíte tam ani rohlík. Jednou týdně tedy dělával bráška mamince větší nákup včetně pečiva, uzenin, mléčných výrobků a zkrátka všeho, co došlo. Teď už to nejde, protože tam, kde působí on, tam také není možnost těchto nákupů, ale ani čas. O polední pauze se stačí sotva naobědvat.
A teď se konečně dostávám k tomu příkladnému mládí – respektive k jejímu vnukovi – tedy ještě to upřesním – prakticky nevlastnímu. Bratr ho vyženil, ale už jsou všichni spolu téměř dvacet let. Vnuk s babičkou se mají rádi, když byl o prázdninách doma, denně chodil k babičce na „pokec“, snažil se jí pomoci, když jí bylo hůře než jindy a hlavně – jezdil jí nakupovat do nedalekého města. Studuje a proto je teď celý týden na intru a co babička a nákupy? Zdá se ale, že i tohle uměl vyřešit. V pátek prý přijede dřív, tak ať mu nechá u maminky (ta by nákup nestihla – je celý den v obchodě) napsaný nákup a on ještě stihne nakoupit před tím, než odjede z onoho města domů!
Chválím a už dávno jsem zrušila přívlastek „nevlastní“!