Tak už budu opravdu muset ty moje vzpomínky vést do finále, i když mi moje snacha na dotaz, do kdy jsou to vzpomínky, odpověděla, že do včerejška, tak nevím, nevím, dospěla jsem teď až do roku 2008.
No a začala jsem ho opravdu skvěle! Hned v lednu mi začala nějak podezřele bolet levá noha, tedy brzy jsem zjistila, že se mi ta bolest soustředila do paty. Začalo to takhle v pátek, jako většina zdravotních problémů, v sobotu už jsem pěkně kulhala, v neděli o trochu víc, ale vždy jsem doufala, že to rozchodím. Ale ne! V pondělí v noci, když jsem chtěla vstát, že půjdu na WC, tak jsem sebou plácla zpátky na postel. Ani náhodou! Celým tělem mi projela taková palčivá bolest, že jsem se na tu nohu vůbec nepostavila. Na WC jsem musela jít po jedné noze zavěšená do manžela a ráno jsem nevěděla co dělat. Kapky na bolest nepomohly, tak jsem volala mé „zlaté“ paní doktorce, která vždy pomůže, vylíčila jí mé trampoty a hlavně řekla, že nejen, že k ní nedojedu, ale ani nesejdu ty schody z našeho 3. patra dolů. Byla to ta „moje levá“, což ukazovalo na to, že by to mohlo být od páteře, na levou stranu mám totiž vyhřezlé ploténky. Tak mi paní doktorka poslala 2 sanitky, ne, že bych se do jedné nevešla, ale ti dva chudáci saniťáci mne museli na sedačce z těch schodů snést. Chudáci, litovala jsem je, já nejsem zrovna „diblík“, ještě jsem měla na klíně tašku do nemocnice, to mi poradila paní doktorka, teplý kabát a ta sedačka taky něco vážila, ale zvládli to dobře, asi jsem nebyla první ani poslední, kterou museli takto „zdolat“. Na neurologii po vyšetření mne nechtěli, že to od páteře není, tak šup se mnou na ortopedii. Ano, patřila jsem tam a měla jsem štěstí na výbornou paní doktorku. Když zjistila, že je to „jen“ zánět patní kosti, nebo-li achilovky, dali mi berlle, ukázali se sestřičkou, jak chodit a už jsem musela „šmajdat“ sama. A věřte mi nebo ne, po chvíli chůze jsem se hned hluboce skláněla před těmi, kteří jsou na ně odkázání déle nebo pořád. Já si nesměla na tu nohu vůbec stoupnout celých 14 dní! A i to mi stačilo k tomu, abych si během této doby hnula tak s páteří, že jsem pak zase musela na ošetření s ní.
Ale pokračovala jsem dál. Musím říct, že celkem omylem jsem se dostala na endokrinologii – tedy vyšetření štítné žlázy, ale to víte, kdo je v těchto mých letech fit, že?
Tak mi samozřejmě něco našli a šup se mnou na biopsii do Prahy do Motola. Objednání prý trvá tak 3 měsíce (no jo, ale co ty nervy), ale naštěstí tam má moje snacha kamarádku, která mne objednala za týden a pak na výsledek jsem zase nemusela čekat 3 týdny, ale za 2 dny jsem věděla, že je vše v pořádku. To byla úleva! Ale je vidět, že známosti budou hrát vždy důležitou roli, ale bylo to opravdu „jen z lásky k bližnímu“.
V květnu jsem se dověděla jednu moc smutnou zprávu, že mé letité kamarádce zemřel manžel, kterému bylo pouhých 60 let! Bylo ho opravdu škoda, byl to moc hodný a také mladý člověk na to, aby už odešel, ale co se dá dělat. Osud je osud.
Tak doktorů a nemocí bylo prozatím dost, tak jsem se vrhla se vší vervou do generálního úklidu. Tedy na náš obývák se už nedalo koukat, tak jsem si vyřídila malíře, který byl i ochotný nám dát zpět nábytek ke stěně, ostatní jsme nechali tak do druhého dne, na který jsem měla objednané pokladače koberce, který jsme si vybrali. A hned po nich přijeli další pánové, kteří nám přivezli novou sedačku. Časový harmonogram mi vyšel parádně, jo plánovat, to by mi šlo (také jsme se to ve škole učili) a hned se nám v tom obýváku více líbilo! A když už, tak už, řekli jsme si s manželem a koupili velký LCD televizor, pěkně drahý – do toho obýváku a mně zase nový PC!
Ještě nám ale trošku peněz zbylo, tak jsme v červnu jeli na pár dní opět do Prahy a také na týden do Mariánských Lázní. Tedy jen my s manželem.
No a v červenci jsme se vydali s dětmi a vnoučaty na společnou dovolenou zase jen po naší krásné vlasti, zase jsme si objednali chalupu, kde jsme všichni společně strávili celý týden i s pejskem dcery, naším miláčkem Pegginkou.
Tady čekáme na nádvoří nějakého zámku a to je nás jen část, ostatní se toulali okolo.
Na chalupě byl krásný bazén, ale počasí – no jen pro ty odvážné – a to jsou oni!
Ano, takhle jsme jim fandily my 2, tedy dcera a já z verandy!
Ovšem tuto dovolenou nám zkazila smutná zpráva, že tragicky zahynul náš společný mladý blízký příbuzný, tak nás hned po příjezdu čekal pohřeb. Bohužel, to vše patří k životu.
V září jsme se šli podívat na zahájení školního roku. Ano, máme už vnoučata velká na to, aby šla prvně do školy, ale sem – na gymnázium ano. Vnuk šel do primy, vnučka do první třídy (osmileté a čtyřleté) a dcera – no dcera tam také šla, ale jako už více let před tím, ona tam učí. Tak jsme tam měli tři zástupce jedné rodiny a to jsme nemohli chybět!
A ještě ta naše rodina neměla letos té nemocnice dost! Po dlouhotrvajících problémech kdy se pořád nevědělo, z čeho pramení, byla v Praze v Motole zase moje nejstarší vnučka a tam její problém vyřešili. Musela sice na operaci slepého střeva, ale aspoň už se vědělo o co běží. Vše tedy dobře dopadlo a na Vánoce jsme se zase mohli všichni setkat na 1. svátek vánoční u nás doma všichni jako vždy!