Začnu tím veselým. Ano, ještě teď se tomu směji. Když jsem nahlas přemýšlela, co si dám (koupím) dnes k večeři, nemohla jsem se rozhodnout, nevěděla jsem přesně, nač mám chuť. Můj manžel, který mě pořád nutí, abych si něco koupila na sebe nebo i do sebe -:) mi najednou povídá: „Kup si ten salám do salátu“ (cena 3,90 za 10 dkg!), napřed jsem se na něj podívala s otázkou v očích a pak jsem po něm chtěla něco hodit! Samozřejmě si dělal legraci, sám si nakoupil za … no toto nebudu bonzovat, ale to, co mi nabízel k večeři, to tedy dětem nabonzuji! Je vidět, že má i on někdy smysl pro humor, což je dobře.
Když jsme pak šli nakoupit, potkáváme se skoro denně s jedněmi známými, jsou tak staří (nebo mladí?) jako my a nedávno bylo paní Evě špatně. Zlobilo srdíčko. Tak jsem se ptala, zda už je to lepší a to, co jsem se dozvěděla, mi způsobilo „zimomravky“ jak by řekli naši slovenští sousedé. Mají v nemocnici syna, kterému je teprve 47 let, už tam leží 3 měsíce a celých sedm let bojuje s rakovinou, nyní prý už je to hodně zlé a lepší to nebude, ale je prý s tím SMÍŘENÝ! Jedno tedy vím určitě! Něčeho takového bych se dožít nechtěla! Je mi jich všech líto, někdy je ten osud opravdu dost nespravedlivý.
No a do třetice jsme na schodech potkali sousedku, která prý má už tři dny „břichabol“, protože má doma už dlouho kočičku, mimochodem moc chytrou a šikovnou, no a tento její miláček už nechce tři dny nic jíst! Vím, že je to také smutné, i když to není člověk, ale jedna kočička už jí uhořela před nedávnem v bytě, když u nich hořelo na Štědrý den a teď zase něco špatného? Vnoučata nemá, tak má ráda zvířátka, ale taky se to nějak moc nedaří. Před tím už jim odešel pejsek.
A příště, příště už jen úsměvné příhody, prosím, ano? Hezký den!