Řekla bych, že tohle téma je přinejmenším zajímavé. Snažila jsem se číst knížky jako třeba Život po životě a další, kde jsou popisovány pocity a zážitky lidí, kteří prožili klinickou smrt, ale dál, dál to opravdu nikdo nemůže vědět. Myslím, že to, co bylo v těchto knihách popisováno, je takové mezidobí, který má asi každý. Někdo se vrátí „zpět“, někdo ne. A myslím, že i tady opravdu hodně znamená vůle ŽÍT! I lékaři říkají, že víra v uzdravení je padesátiprocentní úspěch!
Na jednu stranu by to bylo krásné, kdybychom se mohli ještě někdy setkat s těmi svými drahými a blízkými, po kterých nám vždy bylo smutno, ale jestli je to tak nebo tak se můžeme jenom dohadovat a myslet si, že ano.
Je pravda, že lidí, kteří věřili v Boha ubylo a ubývá, ale na druhou stranu, když jde „do tuhého“, tak se začne modlit i ateista. Také většinou všichni po smrti někoho, koho měli rádi, se obrací zrakem nahoru a zdraví zesnulé v tom jejich „nebíčku“.
Bez ohledu na to, jestli je nebo není život po smrti, tedy život dušičky, máme většinou všichni tendenci si svými drahými zesnulými povídat nahlas už jen při vzpomínkách. A mnohdy to opravdu pomáhá.
Protože nevíme nic, proto si užívejme života tady na zemi, dokud ho máme! Hezké dny!