Když jsem odcházela do důchodu, tak jsem svoji funkci předala mé mladší kolegyni. Když šla ona do důchodu, tak jsme si řekly, že teď, když máme obě dostatek času, tak se můžeme scházet každý měsíc a budeme se střídat, jednou u mne, jednou u ní. Bohužel, zůstalo jen u toho slibu.
Zkraje to jakž takž šlo, pak jsme se dohodly, že se zastaví raději ona u nás, protože její dcera bydlí hned vedle v domě a spojí dobré s užitečným. Půjde-li k dceři nebo od ní, občas tuto návštěvu spojí se mnou.
Také to chvíli docela šlo, často hlídala malou vnučku, tak okolo chodila často. V létě bývají na zahrádce, kterou mají pár km od domova, tak tam často bývají celý týden, mají tam kde přespat a asi je jim tam dobře. Kolegyně má také maminku, která před rokem uklouzla a upadla tak špatně, že má problémy dodnes a tak jezdí pomáhat i té mamince.
Tak to dopadlo tak, že opravdu má času málo, druhou dceru má sto km daleko, tak tam také občas s manželem zajedou a na kolegyni a kamarádku už nezbývá čas. Nedivím se a chápu, i když se mi po ní někdy stýská. Naposledy jsme se viděly minulý rok v květnu.
Tak si občas někdy pošleme SMS, ale věřím, že už to nebude dlouho trvat a pak si to vynahradíme a pořádně si „pokecáme“ u kafíčka.
A pak se řekne důchodci – co pořád dělají, že? A vidíte, pro pomoc rodině opravdu toho času mnoho není.