Především se chci mým pravidelným čtenářům (kamarádkám blogerkám) omluvit, že jsem zde včera téměř nebyla. Nešlo to. Přišla k nám návštěva, která u nás nebývá tak často, navíc se brzy do ní dala zimnice, tak jsme tuto návštěvu nechali u nás vyspat. Byt máme dost velký, ustlali jsme jí tedy v pokoji, dříve dětském, dnes víceméně v „mém“, protože tady teď sedím a my šli koukat s manželem ještě na televizi.
Ještě než skončil hlavní program, tak ta naše „návštěva“ šla dvakrát na záchod. Manžel, který už nečekané návštěvy moc nemusí a hlavně, je zvyklý na svůj „zajetý“ řád, byl celý nervní! Pak jsme slyšeli, jak zprvu téměř každou hodinu tiše našlapuje kolem naší ložnice a směřuje stále k té samé místnůstce, o něco později byla intenzita mírnější, ale byla.
„To snad není normální“, říká manžel a vždy koukne na hodiny. Nespíme ani jeden, když totiž návštěva nechodí tam, kam císař pán pěšky, tak vedle strašně, ale strašně chrápe. Finito! Už je to jasné, že se nevyspíme. Já tedy určitě ne!
Tak co dělat? Přemýšlet, ale to není dobré téma v noci. Dívám se tedy na noční oblohu. Ne, že by na ní bylo něco zvlášť hezkého, to v létě, když svítí měsíc a hvězdy, jsou vidět souhvězdí jako Malý vůz, Velký vůz, Orion, obě Medvědice, to je přece jen o něčem jiném!
Tak už byly tři hodiny ráno, já stále nespala, převalovala jsem se ze strany na stranu, koukala jsem se na tu noční oblohu a vedle už je určitě z pokoje na záchod vyšlapaná cestička! To byla túra!