Manžel šel zase dnes ráno se svými zdravotními problémy k praktické lékařce, mně přišel syn se mi podívat na tu moji zase zlobivou tiskárnu, která tiskla, ale neskenovala a nekopírovala. Napřed také zkoušel to, co už já před tím, ale nakonec přece jen mládí a větší zkušenost s tímto zařízením slavila úspěch. Vyčistil nově naplněné tonery a zatím (klepu na dřevo) pracuje dobře.
„No to víš, s námi už to bude stále horší“, říkám mu, „přece jen na všechno sami nestačíme, i když se snažím“.
„Ale občas blbnu vesele“, říkám a vyprávím, jak jsem si chtěla umýt hlavu a divila jsem se, že je ten šampon nějaký divný, že vůbec nepění! Ještě včas jsem přišla na to, že místo šamponu si dávám na hlavu kondicionér!
„To mně se už také povedlo“ říkal syn (no prosím, a není to ještě zdaleka senior), „ale tchyně si prý jednou místo pasty na zuby dala na kartáček krém“. No to tedy musela být chuťovka.
Že pořád něco hledáme, na to už si taky zvykám, nebo že v momentě zapomenu, co jsem chtěla udělat, ale když pak zjistím, že se to stává i mým dětem, tak si říkám, že to ještě jde.
Ještě v době, když mrzlo jen to praštělo, tak jsem si navlékala pod kalhoty kamaše. Jsme zvyklí chodit s manželem nakupovat hned ráno, tak abych se neklepala zimou. Už jsem byla venku ze dveří, když jsem si uvědomila, že mám kabát, čepici, dokonce i boty, ale kalhoty zůstaly doma. To jsou situace, kdy se sama sobě dokážu zasmát, ale pořádně.
Jindy už ty naše přehmaty tak veselé nejsou. Párkrát se mi stalo, že jsem zapomněla vypnout plyn a manžel asi za hodinu po obědě šel do kuchyně a divil se, proč je tam takové teplo. Inu, říkám si, díkybohu, že se nic nestalo. To už tak k smíchu nebylo.
Ještě si vzpomínám, jak jsem v kuchyni během jednoho roku už dvakrát udělala takový menší požár. Jednou mi hořely i vlasy, jednou zase cibulka v kastrolku, z kterého šlehaly plameny asi půlmetrové. Ještě štěstí, že to bylo na předním hořáku, na zadním by totiž chytla i ta dřevěná skříňka nad sporákem.
Zase musím opakovat moje oblíbené, že dokud jsme dva, tak to jde. Můžeme se kontrolovat navzájem. Nechci ani pomyslet, coby, kdyby….
Dnes jsem si také ověřila, jak málo stačí seniorům k radosti. Mám tady ve vchodě sousedku, se kterou se známe celou dobu, co tu bydlím a to už je letos (je to možný?) 49 let. Před dvěma roky ovdověla, tak za ní občas zajdu na kus řeči, jednak já proto, že jsem mladší a také proto, že máme na to naše povídání větší klid, když jsme samy. No a když ráno odešel manžel a pak i syn, tak jsem k ní zašla na „kus řeči“. Asi po půlhodince jsem se vrátila domů vařit a asi za pět minut někdo zvonil. Kouknu a co vidím? Sousedka přišla nahoru, aby se mi pochlubila, že jí syn přivezl krásné tulipány. V očích slzy a plno lásky, musela se někomu svěřit, jak prý ji to dělalo krásně u srdíčka! Tak takoví jsme my, senioři. Jednou k smíchu, jednou k pláči a já říkám i přesto, že jsem optimistka, že bude hůř!