Pod toto rčení se podepisuji, protože se opravdu neumím dlouho hněvat ani na toho, kdo mi třeba i vědomě ublížil.
Minulý týden, když jsem jela tramvají za dcerou, abychom šly spolu na ty naše plánované nákupy, tak přistoupili manželé. Ne cizí manželé, ale švagr se švagrovou. Koukala jsem tím směrem – a nic. Tak jsem si řekla, holka nevnucuj se, nemáš to zapotřebí a raději jsem se dívala z okna. Stejně mi nebylo moc do řeči, ruka ten den bolela jako čert!
Asi po pěti minutách na mne mává – kdo? No švagrová! „To jsi nemohla zavolat? Teď se otočím a uviděla jsem Tě, tak jak se máš a kam jedeš…. “ ano, rozjela řeč, jako bychom se viděly naposledy včera, nejhůř tak před měsícem. Švagr jen pozdravil, švagrová povídala – to jí jde moc dobře – já jen zírala, švagr jen „přicmrndával“.
Jistě se divíte, co je na tom tak zajímavého nebo divného, že o tom píši? Tak se podržte. Stýkali jsme se všichni celkem se dá říct pravidelně, nikdy na sebe „kluci“ nezapomněli ani na narozeniny, ani na svátek. Švagr k nám jezdil občas i jako „kutil“ něco opravit, a musím říct, že i když je od mého manžela o 14 let mladší, rozuměli si celkem dobře.
Vtom se to stalo. V dubnu to bude sedm let, co byl u nás švagr naposledy. Přijel nám tenkrát vyměnit vodovodní baterii, sám se nabídl, koupil, dostal zaplaceno, až potud vše OK. Manžel byl v té době zrovna u lékaře, tak švára říkal, že na něj čekat nebude a pojede domů, ať ho pozdravuji. Po chvíli mi volal z tramvaje cestou domů, že už k nám nepřijde, abych řekla manželovi, že se mu všechno rozleželo a že už ho nechce vidět! Ano, je to sedm let a opravdu jsme se celé ty roky neviděli.
Zajímá vás také PROČ? Bráchové měli ještě sestru. Byla mezi nimi – o osm let mladší, než můj muž a o šest let starší než jeho bráška. Už v mládí onemocněla ošklivou nemocí, dostala roztroušenou sklerózu, pak už byla na vozíku, vídali se všichni tři, i když ne tak často, ale ano. Když to zkrátím, tak tenkrát ještě nebyly takové léky jako třeba dnes, Evička náhle zemřela, když jí bylo 50 let, ale to bylo v roce 1991 a švagr po třinácti letech vyčetl mému manželovi, že tenkrát nemohli sestře pomoci, že nepřispěl na drahé léky z ciziny! Nevím, proč zrovna po tolika letech přišel s touto výtkou, navíc věděl, že jsme v té době neoplývali penězi, na rozdíl od něho, který tenkrát dělal na šachtě, kde přece jen byly lepší výdělky. A ještě důležitější bylo to, že tyto léky nezaručovaly vůbec nic! Manžel byl z toho moc špatný a taky nevěděl, co si o tom má myslet! Kolikrát jsme to za ty roky rozebírali, ale rozum nám to nebral.
Proto jsem tedy byla minulý týden tak v šoku! Vystupovali jsme z tramvaje na stejné zastávce, švagrová se ještě stačila pozdravit s mou dcerou, já švagrovi řekla, jak je manžel z toho, že spolu nemluví, špatný, jestli mu nemám něco vyřídit a on dost otráveně řekl, abych ho pozdravovala.
Vyřídila jsem to, ale dnes mi to nedalo. Stále vedu v patrnosti všechny narozeniny i jmeniny, jsme přece rodina, ať spolu mluvíme nebo ne, tak jsem mu k dnešním 65. narozeninám poslala za oba dva aspoň SMS zprávu, že mu přeji já i jeho BRATR, což jsem zdůraznila a že má také mobil a jeho číslo, kdyby náhodou…
V té době tenkrát ještě mobil neměl, tak jsem si řekla, že je dobré to vědět. Pak mi ještě došlo se podívat, jestli má manžel vůbec ten mobil zapnutý, on ho často nezapíná, protože všechny hovory jsou přese mne, tak jsem mu ho zapnula a asi tak za 3 minuty mu už zvonila zpráva. Jeho bráška mu poslal aspoň poděkování za přání!
Měla jsem radost, udělala jsem zase já první krok, i když jsem nikomu nikdy – tedy vědomě – neublížila, ale snad se to ještě časem srovná!
Teď už jen držím oběma bráškům palce a bude-li třeba, tak zas někoho kousek popostrčím!
Tady jsou bráškové spolu. To měl můj manžel tenkrát 65 roků, ty dnes slaví jeho bratr.