Včera byla otevřena FLORA Olomouc. VÝSTAVIŠTĚ se může pochlubit dlouhou a pestrou historií. Svůj vznik datuje do roku 1966, kdy vznikla organizace pod názvem Olomoucké výstavní sady. V roce 1970 byla přejmenována na Floru Olomouc.
Toto jsem vyčetla z webu Flory a odtud jsem si stáhla tuto krásnou ilustrační fotografii:
Vzpomínám také proto, že jsem se hned začátkem sedmdesátých let byla na této výstavě podívat. Tenkrát se ještě pořádaly zájezdy v rámci pracoviště, přesněji řečeno byla to akce hlavně odborů. To mi na nich bylo sympatické, že jsme se i my, kteří jsme neměli jinak možnost, mohli podívat někam za malý peníz.
Kvůli tomu to ale nepíši. V té době jsem byla hodně známá tím, že jsem se často poroučela k zemi. Prostě jsem jen tak šla a bác, byla jsem na zemi. Těch odřených kolen, loktů, omlácených nohou, dokonce i zlomeniny byly, výrony, to by bylo na knihu. Měla jsem ale pro tyto pády zdravotnické důvody. Jednak to byl nízký tlak a pak prý, jak mi řekl doktor, volné vazivo v kotníku, čímž se mi noha vrtla a byla jsem dole. Žádná díra, kámen nebo překážka v cestě, jen tak.
Jela jsem tenkrát jenom s manželem na tuto výstavu. Bylo to tenkrát na jaře, krásně svítilo sluníčko, my jsme přecházeli z pavilonů do parku, kde byly všude rozkvetlé krááááásné květiny. Vůně a barvy, prostě jako v pohádce.
Tak jsem se tak kochala a o něco jsem zavadila a šup! Díra v punčocháčích! No přece takhle tady nebudu tak chodit celý den, napadlo mě a protože tam byly i stylově zapadající obchůdky, kde počítali i s takovou nehodou, koupila jsem si tam nové punčocháče a šla si je na toaletu převléknout.
Dodnes vidím, jak tam vedly z těch toalet takové ty dlouhé schody, vlastně spíš široké, bylo jich tam asi pět, vedle hned odpadkový koš, kde jsem s radostí vyhodila roztrhané punčocháče a ups! S tím posledním schodem jsem nějak nepočítala a žuch, už jsem ležela na zemi. Cestičky tam byly vysypány takovým sympatickým štěrkem, takže bylo jasné, že mám kolena nadranc.
Jak si myslíte, že to bylo dál? Pochopitelně nás šlo více pohromadě, smíchu se všichni neubránili, z kolen mi crčela krev a mne v první řadě zajímalo, jestli to vydržely punčocháče. Blbý, co? Lavička byla naštěstí blízko, tak mě tam manžel posadil, že někoho sežene, aby mi to ošetřil. Nemusel. Jako bych byla známá i tam, zdravotní sestry šly kousek za námi.
No, na umření do nebylo, kolena mi vyčistily, ovázaly a co já? No přece šla jsem si koupit zase nové punčochové kalhoty. Protože to bylo asi tak deset minut za sebou, prodavačky si mne ještě pamatovaly a divily se. Ale jen do té doby, než se podívaly na moje kolena.
Tak toto je moje první, jediná a nezapomenutelná vzpomínka na Floru Olomouc. Jinak tam bylo ale opravdu všechno krásné. Škoda, že to mám tak daleko.