Nyní volně navážu na můj předchozí článek. Po příchodu k mamince do bytu se otočím a hned v patách mi šel můj bratr, který nesl krásnou kytku
za ním kráčela švagrová a synovec. Švagrová nesla něco zabaleného a synovec také nějaký dárek.
Dárek, který nesla švagrová a
tohoto jmenovce mi předal synovec. Zajímavé, že ani takový ještě v naší sbírce není.
Tohle tedy byly ty dárky, které jsem ještě dodatečně dostala od rodiny svého brášky, ale vůbec jsem to nečekala. Bylo to milé překvapení.
V sobotu nevím jak kde, ale tam bylo krásné počasí, seděli jsme všichni na zahradě. Já jsem si zase po letech mohla natrhat čerstvé ředkvičky – to je rozdíl od těch kupovaných! Švagrová mě vzala až na konec zahrady, kde se jim v kůlně zahnízdili ptáčci. Samička tam seděla na hnízdě, na chvilku odletěla a já jsem – až se stydím to přiznat – ale opravdu prvně v životě viděla vylíhnutá kosata včetně jednoho ještě celého vajíčka. Přišlo mi to jako takový malý zázrak. Jedno malé nic, které moooc otvíralo zobáček a mělo poměrně velká očička!
Jak jsme si tak potom všichni povídali a pili kávu, švagrová zasazovala zrovna zakoupené sazenice kytek, které má velmi ráda, hned po zvířátkách, tak vyprávěla, že místo bazénu, který ruší, protože na koupání nemají čas, tak prý si tam udělá „kytičkovník“. Přišlo mi to jako moc krásný novotvar, který vlastně vystihuje všechno. Už se taky těším, až to jednou bude hotové.
U maminky jsem nic těžkého zase dělat nemohla, maminka ale byla ráda za to, že má společnost a že jí někdo uvaří. Vidí už opravdu hodně špatně, skoro nic a těžko se s tím někdy smíří. Všem je nám to moc líto, ale jinak ji pomoci nemůžeme a neumíme.
Když pro mne včera přijela dcera, že zase pojedu domů, už zase byla smutná. Je to stáří opravdu smutné, když ten život takhle končí. Pořád si ještě říkám, třeba se stane zázrak…… moc bych to mamince přála. Tak jsem ji aspoň nakonec i na přání některých mých blogových přítelkyň vyfotila s její jedinou vnučkou, mou dcerou.
To je tedy moje zlatá maminka a moje milá dcera. Maminka má úsměv na tváři, protože nebyla sama. Tak zase někdy příště, maminko!