Dnes mohu na sebe prásknout, že jsem to měla takové volnější. I když jsem vstávala v 6 hodin ráno, protože sluníčko mi svítilo do postele, tak to bylo fajn. Hned zrána, dokud nebylo to vedro, tak jsem si vyžehlila prádlo, manžel odešel k doktorce na předposlední injekci a já si „skočila“ vedle do obchodu koupit nějaké dobrůtky pro návštěvu, která byla objednána na osmou hodinu.
Přišla moje bývalá kolegyně, která je podstatně mladší, pracovaly jsme spolu dlouhá léta, pak vzala moji funkci, když jsem šla do důchodu. Protože je podstatně mladší, je dost akční a tak jsme se dlouho neviděly. Stará se o maminku, která bydli také v našem městě, o nemocného manžela, dcera, která tady bydlí má dvě děti, tedy jednu slečnu a jednu prvňačku, která dost stůně, tak již dlouho dělá hlídací babičku. Asi 25 km odsud mají zahrádku, kam jezdí často a i tam v té jejich „boudičce“ přespí, druhá dcera bydlí v Praze, tak i tam častěji jezdí, zkrátka neměla na mne čas.
To je ona. Tedy ta moje kamarádka a kolegyně.
A tady jsme obě spolu, manžel zkoušel, jestli mu to také půjde s foťákem a ejhle! Hned na první pokus se to povedlo!
Spolu jsme zavolaly naší nejstarší kolegyni, která bydlí jen kousek dál a jede nám tam odtud autobus a hned jsme se domluvily, že se sejdeme za týden u ní. Už špatně chodí, tak ji rády navštívíme. No a hned se máme všechny tři nač těšit. Jak málo už staršímu člověku stačí ke štěstí, že?
Manžel měl dnes rozběháno. Těsně před obědem byl objednaný k zubaři pro „nové“ zuby – jo a světe div se, byly zadarmo! V dnešní době!
Využila jsem tedy toho, že jsem zase sama doma a skočila jsem na půlhodinku ke starší sousedce u nás ve vchodě, která je vdova, tak ji jdu občas rozesmát.
Tak to je ona – Maruška jí říkám. Je to taky takové sluníčko a takové lidi já můžu.
No, uznejte, takové volnější, klidnější, občas to asi potřebujeme všichni a to sluníčko zatím pořád svítí! Myslím teď to venku. Věřím, že i vy všichni jste měli hezký den!