Znovu se tedy vracím k naší krátké dovolené. Moje povídání jsem posledně skončila nedělí, která byla celkem klidná.
Hned v pondělí ráno jsme se po snídani vydali s manželem do ateliéru Konica, kam nás doporučila naše paní recepční. Prý jsou tam ochotní pomoci přesto, že je to fotoateliér. Totéž nám také poradila naše oblíbená paní vedoucí z restaurace, kam jsme denně chodili na oběd.
Všichni měli pravdu. Paní v ateliéru byla opravdu ochotná, ihned nám fotoaparát otevřela, doporučila lepší baterie, vyměnila, a bylo po problému. Díky, že i dnes se najdou slušní a ochotní lidé. Ihned, jak jsme vyšli z obchodu, tak jsem na zkoušku vyfotila místní kostelík.
No a nebylo ten den sice tak hezky jako v sobotu, ale vypravili jsme se zase do bazénu, do zdejšího aqua fóra, kde jsme se nechali masírovat proudy vody, ale jenom uvnitř. Ve venkovním bazénu tento den nebyli ani otužilci. Svítilo sluníčko, ale honily se mraky, tak jsem si sebou vzala pro jistotu deštník. Při příchodu ani odchodu z bazénu už žádné problémy nebyly, už jsme byli staří mazáci, ale až jsme odcházeli tak jsem zjistila, že jsem ho zapomněla ve skříňce. Naštěstí ji zatím nikdo nezabral, tak byl na svém místě.Každý den jsme také chodili na kávu. Normálně doma mívám dvě denně, ale tam mi stačila jedna. I tak se mi to zdálo drahé. Jeden „turek“ s malou smetankou = 26 Kč, bez smetanky 21 Kč. Tak to je síla, ne? Aspoň si to myslím, normálně si kávu dávám jenom doma. A takhle jsme sedávali venku.
Po Frant. Lázních jezdí také taková krásná mašinka, jmenuje se FRANKOVLÁČEK, ale vždy, když jsem ho viděla jet, buďto jsem neměla foťák, nebo jsem to zkrátka nestihla. Ale kousek vám tady aspoň ukážu. Je tam víc vidět můj manžel, než ten vláček, ale bylo to u té kávy.
Tak jako jsme chodili do „naší kavárny“, kterou známe už z návštěv loni a předloni, tak jsme také zůstali věrni „naší“ restauraci. Je tam taková moc hodná paní vedoucí, která je schopna vám splnit téměř jakékoli přání. Vždy jsme jen naznačili, co bychom si dali, doporučila, přinesla, jídlo výborné, i když … na stálé stravování by to pro nás nebylo. Já si dávala pravidelně poloviční neboli dětskou porci a spolu s manželem vodu. Jednou si dal pivo a já tonika. To jsme se rozšoupli a už to bylo 320 Kč! Na večeře jsme si taky moc nedopřávali, jen něco lehkého a já zase polovic, ale ono je to dnes všechno tak drahé! Za šopský salát jsme dali 120 Kč, tedy oba. A to toho zase tolik nebylo. Mohu říct, že jsme si za celou tu dobu šesti dnů dali jen jednou každý 2 dcl vína, manžel měl 2 x pivo, denně jsme měli 1 x kávu, jednou jsme si dali i zákusek, pak jsme byli 3 x na zmrzlině, ale jen jeden kopeček a řekli byste, že jsme utratili za tohle minimum včetně jídla, snídaně byly v ceně, celkem téměř čtyři tisíce?No, hlavní je, že jsme byli spokojení. Vyfotila jsem pro vás také interiér té „naší“ restaurace včetně paní vedoucí. Tak se pokochejte, bylo tam opravdu krásně.
Tak jsme se dostali až k úterku. Šli jsme se trochu projít, jako ostatně každý den a na konci kolonády v takovém parčíku tam denně měnili datum květinami. Takhle to vypadalo.
Kousek od našeho hotelu byl další park, kde také byly krásné fontánky.
A abyste viděli, jaký krásný výhled z našeho apartmánu jsme měli, tak jsem to vyfotila ze všech stran. Doleva, doprava a dopředu.
Tento den, tedy úterý, to jsme měli objednanou masáž hned vedle v Lázeňském domě Erika. Tam je tak šikovný a moc vytížený masér, kterému se říká čaroděj. Ale ten si zaslouží samostatný článek.
Odpoledne jsem si při procházce všimla, jak manželovi slzí oči (to nebylo kvůli mně – opravdu), má je červené jak králík, tak jsme zašli do lékárny. Paní nám doporučila kapky, které jsme začali ihned aplikovat a věřte nebo nevěřte manžel přestal i smrkat!
A byla středa. „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný“ , řekl jeden herec ve filmu a toto byl přesně ten den. Ještě se mi vybavila jedna hláška, poněkud drsnější, ale přesně odpovídající stavu. „A chčie a chčie a ….“
Přesně tak. Pršelo celý den. Navíc manželovi nebylo dobře. Bolelo ho něco v břiše, mohli jsme se jen dohadovat, co to je, neměl hlad, neměl na nic chuť a ležel a ležel a …. Ale na oběd jsme vyrazili s deštníky, manžel si dal jen polévku – hovězí vývar, já dětskou porci brambor a kousek přírodního dušeného kuřecího prsíčka a zase jsme šli domů. Manžel si znovu lehl a vlastně tak proležel celý den, ani se pomalu nedíval na zprávy a to už je co říct.
Kdybychom bývali mohli, tak bychom už odjeli ten den domů. Ale vydrželi jsme a druhý den ráno nás zase vzbudilo sluníčko, bylo docela teplo. Ale když jsme po poledni přijeli do Mostu, bylo po iluzi. Tady pršelo, foukal studený vítr, no, počasí neporučíme, ale měli jsme tu syna, který nás odvezl zase domů.
Tak si říkám, že v pravý čas.
Ještě jsme se otočili za „naším“ hotelem před odchodem na vlak. Je hezký ze všech stran, že?