Včera měla moje vnučka Terezka VELKÝ DEN! I když o něco dříve, sešla se naše rodina u nich doma, abychom jí popřáli a oslavili s ní její krásné 18. narozeniny! Kdo ji zná, tak říká, že vypadá stále na 14 let, ale je už dospělá!
Když jsme to spolu my dvě minulý týden rozebíraly, tak tvrdila, že to pro ni nemá žádný zvláštní význam. Napadlo ji jen to, že prý nemusí pít alkohol tajně! Tak to tedy ano! Ona je úplný abstinent tak jako moje další vnučka Lada, takže nic. Ještě jsem připomněla, že ještě má volební právo. To se také nesetkalo s nadšením, protože ten její jeden hlas…. ale když jsem jí šla přát já, vzpomněla jsem si, že jsme ještě na něco zapomněly! Říkám jí, že se může klidně vdávat a nemusí se nikoho ptát. Tak to jsem rozesmála nejen ji. O kluky zatím žádný zájem nemá, proto také dostala takový velký a krásný dort, kde je velké „pí“, tedy Ludolfovo číslo. Terezka totiž má moc ráda matematiku a chce ji také studovat.
Postupně jsme se všichni vystřídali jako gratulanti, něco jsem v tom „fofru“ nestačila vyfotit, ale některé snímky zde nabízím.
To přeje teta Milada.
Děvčata si přejí navzájem?
Její bráška měl docela „proslov“. Určitě jí nepřál nic špatného?
Přání od maminky je vždy krásné!
Hned po přáníčku Terezce jsme se všichni vrhli na Laděnku. Abych to vysvětlila. Naše Terezka má narozeniny 7.8. a to má svátek Lada. Může se také říct, že Laděnka dostala svou sestřenku k svátku. A tady jsou obě oslavenkyně spolu, šťastné a spokojené. Obě totiž dostaly od rodičů „čtečku“ knih a hned si v ní začaly listovat.
Terezka a Laděnka. Obě měly co slavit i to, že se jako sestřenky mají moc rády.
Ale to už byl nejvyšší čas naporcovat toho „medvěda“, pardon, ten krásný matematický dort, který byl opravdu takový medvídek mezi obyčejnými dorty.
Ještě tedy pár obrázků z konzumace.
Na gauči sedáváme my čtyři, já jsem za objektivem, tedy je zde můj manžel, snacha a syn.
I Laděnce dortík chutnal. Byl výborný, mohu také potvrdit.
U prostřeného stolu, který byl připraven na další chod, si pochutnávala Terezka i Tom.
A co by to bylo za oslavu, kdyby nakonec nebyla vyfotografována celá jejich čtyřka, všechna moje vnoučátka. Tentokrát se seřadila podle sourozeneckých dvojic, ne podle velikosti, nebo holky s holkama a kluci s klukama.
Zkoušela jsem to vzít „jedním vrzem“. Fotila i dcera, ale bohužel, většina koukala na ni.
Nedala jsem se a šla to zkusit z druhé strany. To už je lepší, ne?
Spokojená maminka, že všechno bylo výborně připravené a chutnalo.
To jsem tedy popsala a zdokumentovala tu oslavu. Ale proč píši marodka? Hned vysvětlím.
Manžel se již delší dobu cítí bídně, má zdravotní problémy, které jsou jeden den horší, dva dny lepší, no a včera to bylo asi horší na druhou.
Dodala jsem k tomu taky já, protože když jsme přijeli tramvají do Mostu, tak jsem se hned po vystoupení z tramvaje válela po zemi. Proč? No to já tak někdy (dost často) dělám. Buch, najednou se mi podvrtne noha a ležím. Taška letěla kus ode mne, manžel jen stál a čekal, protože ví, že mne nemůže hned zvedat, až se trochu „srovnám“. Šel kolem nějaký muž, který koukal, co je, já se stihla přetočit na druhou stranu, aby mne manžel nezvedal za tu ruku s tím bolavým ramenem, mezi tím mne ten pán zvedal zezadu, podal mi tašku a ptal se, jestli mi něco nevypadlo.
Tak jsem stála na nohách, ale klepala jsem se jak ratlík. Kulhala jsem, ale šlo to. Cítila jsem, že mám odřené levé koleno a bolel mne pravý kotník. No nedivte se, já dokážu nemožné!
Hned po příchodu k dceři jsem požádala o elastické obinadlo, protože jsem cítila, že mi noha natéká. Vnoučata mi nohu zavázala, odřené koleno jsem nechala osudu, protože jsem si je odřela „jen“ přes kalhoty a dobrý.
Cestou domů v tramvaji se zase udělalo manželovi tak zle, že jsem nevěděla, jestli místo domů nemám s ním jet rovnou do nemocnice. Ustáli jsme to, ale doma jsem se už těžko postavila na nohu. Bez obinadla to nešlo, ledovala jsem, večer jsme si šli oba brzy lehnout a já jen čekala, jaké bude ráno, jestli se na tu nohu postavím.
Takhle jsem přišla domů, ale po svých.
Připomíná vám to normální? Víte co už mám speciálně na tomto koleni jizev? Určitě to nebude poslední.
Ráno to dopadlo pro mne celkem dobře. Se zavázanou nohou to jde, jen ji mám celou modrou a i trochu oteklou. Nešikovné maso musí pryč, říkával můj tatínek, ale já doufám, že mi ta noha ještě vydrží! Tak jsem se snažila sama vyfotit, abyste viděli, jak se nemá chodit z oslavy! A to se nic nepije, už dávno, ale ty konce!