Zase jsem měla v noci sen, který se mi stále vrací. Nevím proč, ale asi je to dobře, že to nevím. Vždycky se mi zdá, že někde jsem, buďto na cestě, nebo ve společnosti a stále hledám manžela. Někdy ho najdu v pohodě, v pořádku, ale někdy taky ne, ať se snažím sebevíc. Probudím se pak celá zpocená a jsem ráda, že leží vedle mne.
Ne, že by mi někdy manžel někam utíkal, nebo ho hledala nebo na něj dlouho čekala, to ne. To se mi stávalo v manželství před ním. Je už to opravdu dlouho a už jsem to tady publikovala, že budeme letos spolu 30 let, a tak opravdu nevím PROČ se mi občas do snu připlete můj první, otec mých dětí. Jako třeba dnes. Jen se tam mihl, pozdravili jsme se všichni tři, a byl zase pryč.
Mohu odpřisáhnout, že na něj nemyslím ani náhodou, ale jsou tady jeho děti, to bude asi ono. On si to sice vůbec nikdy neuvědomoval, že existují, tak si říkám, že to bude asi proto. Jinak tomu opravdu nerozumím. I když bydlíme v jednom městě, potkáváme se tak jednou až dvakrát za rok i s jeho ženou, pozdravíme se všichni, někdy pokecáme, ale on se NIKDY nezeptal na děti, natož na vnoučata. Ta nikdy ani neviděl.
Pro mne je o to horší jeho jednání pochopit, protože já jsem vyloženě rodinný typ, mám ráda celou svou rozvětvenou rodinu a nemohla bych být bez informací o ní. On ano. Má sice se svou druhou ženou další děti, mají i vnoučata, ale jak jsem pochopila z posledního rozhovoru, který jsme spolu s ní vedly, ani tato jim nechybí. Přijedou, pobudou, ale oni jsou prý rádi, když zase jedou domů.
Tak si říkám, jak jsem si mohla někdy takového člověka vzít a milovat ho? Je to nepochopitelné, naštěstí vnoučátka dědu mají, jiného ani nepoznala, mají se navzájem rádi a můj manžel bere moje děti opravdu jako za své a udělal by pro ně první i poslední, nakonec tak jako ony pro něj.
Myslím si, že proto se mi občas po tolika letech „přimotá“ do snu i ten můj první, protože jsou tady jeho děti, jiné jsem pak neměla, ale jsou tu i jeho vnoučata, tak asi proto.
Ano, to jsou moje hodné děti asi před 3 roky.