Ve čtvrtek ráno zase po výborné snídani (byly bufetové stoly jako vždy) jsme se rozhodli, že se podíváme do nově zrekonstruované Zlaté uličky. Tam nám nabídli „malý okruh“ každému za 125 Kč a mohli jsme vyrazit. Měli jsme štěstí, že jsme tam byli hned po 9 hod., protože když jsme pak viděli ty neskutečné proudy lidí, co tam chodili, tak jsme si řekli, že bychom nic neviděli v tom davu.
Samozřejmě jsem udělala také pár snímků.
Tak tohle jsem zkopírovala ze vstupenky. Také hezké a já bych tak široký záběr neudělala.
Další obrázky jsou již opravdu moje.
Tento krásný obraz byl na jednom z těch domečků hned zkraje, moc se mi líbil, tak aby z toho měli také něco ti ostatní.
Nádherně upravené byly vnitřky některých domků, aby bylo vidět, jak se dříve bydlelo.
To byla vymoženost, co? Inu, všechno jde rychle dopředu, ač se nám to tak nezdá.
Takové krásné miniaturní, včetně zahrádky, na podívání krása, ale k bydlení? A přece to tak bylo.
Odtud jsme se vydali do Chrámu Sv. Víta, kde jsme si to mohli také v klidu prohlédnout. I tady jsem se snažila fotit to, co se mi nejvíc líbilo.
Docela by mne zajímalo, jak by to dopadlo dnes, kdyby bylo třeba něco podobného vytvořit, nejen opravit.
Hrob sv. Jana Nepomuckého byl tak mohutný a krásný, že jsem ho vyfotila ze tří stran.
Ještě jsme se mohli podívat v rámci toho okruhu do Starého královského paláce, kde jsme opravdu nikdy nebyli. Tam se nic fotografovat nesmělo, tak jsem si ho vyfotila aspoň z balkonu. Byly tam vystaveny také kopie korunovačních klenotů, které se pochopitelně také nesměly fotografovat, ale já si počkala, až jsme tam byli sami a zkusila to. No, nevyšlo to, jak jsem chtěla, určitě si to takto pojistili, kdyby někdo …. třeba jako já.
Protože se nesmělo uvnitř fofit, tak jsem zase oskenovala vstupenku. Takhle to vypadalo uvnitř.
To je tedy ten pohled zvenku, z balkonu.
Fotku korunovačních klenotů jsem tedy udělat nemohla, tak jsem si ji stáhla z netu.
Chvíli jsme pak ještě seděli na nádvoří, abychom si odpočinuli a sledovali jsme výpravy, hlavně cizinců. Divili jsme se, co tam bylo Japonců, ale také hodně Rusů, Poláků, Slováků a asi Maďarů podle řeči. Bylo vidět, že zájem o Pražský hrad je velký.
Zase uchození jsme se tedy rozhodli zajet si na oběd. Tentokrát prý do čínské restaurace. Manžel se asi namlsal tím obědem s mladými v neděli, tak jsme jeli tam, kterou si vyhlédl. No schválně, kde myslíte, že byla? Správně, ve Vršovicích.
Musím ho ale pochválit, měli to tam opravdu krásné, jedna Číňanka ani moc nerozuměla, ale jídlo bylo dobré a bylo toho strašně moc. To se nedalo sníst a když to nesnědl ani manžel, tak to je co říct. Tak jsem si to tam také vyfotila.
Zase jsme si pak jeli dát siestu do hotelu, odpoledne ještě poslední kávu v cukrárně a pak projít kolem dokola Václavské náměstí. Prý kdo nebyl na Václaváku, jako by nebyl v Praze. 🙂 Zase cituji manžela.
A ráno jsme se šli zase dobře nasnídat a stále jsme se museli divit, jak jsou někteří lidé nenasytní. To byly hromady, co si dávali na talíře a šli i třikrát někteří. Musím však zdůraznit, že se nejednalo o „naše“, byli to převážně cizinci. Tak asi my tady nejsme výjimkou.
Po snídani jsme sbalili a hurá na vlak! Zamávali jsme „naší“ Praze a třeba zase někdy nashledanou!
