Je to jasné, vezmu-li toto téma, tak bych měla psát o sourozencích, především o těch mých. Ale vzhledem k tomu, že jsem nedávno téměř na toto téma napsala článek MOJE MILÁ SESTŘIČKA ze 23. 8., kde jsem psala i o bráškovi, tak bych zkusila psát o jiných sourozencích.
Hned se mi nabízí povídání o mých dětech, jsou to přece také sourozenci, ale myslím si, že toho o nich už tak dost víte a že se mají rádi a je-li třeba si pomáhají, to je v naší rodině myslím také v pohodě. Tak o kterých sourozencích tedy chci psát? Správná otázka.
Zde je tedy odpověď :
Ráda bych napsala něco o sourozencích mé maminky. Vyrostlo jich celkem šest. Dva zemřeli jako hodně malí, oni zůstali. Ne však všichni. Sestra maminky, moje kmotřenka, zemřela po porodu své druhé dcery, když jí bylo 33 let a bratra, který jel na kole porazilo auto. V té době už byl také ženatý a měl dvě děti.
Zůstala jako nejstarší sestra – teta Máňa, tak jsme jí říkali, pak bratr – strýc Eda, další sestra – teta Fany a maminka byla nejmladší.
Co já si pamatuji, vždy měli mezi sebou krásné vztahy i jako celé rodiny, dodnes maminka myslí na jejich děti a já jsem s nimi ve styku aspoň přes internet.
Strýc Eda z nich zemřel jako první, zůstaly tedy tři sestry. Já si nejvíce pamatuji na tetu Máňu. Ta měla jen jednoho syna, proto nebyla tak vytížená jako teta Fany, která měla čtyři kluky.
Maminka a teta Máňa, to byla opravdu príma dvojka. Přesto, že bylo mezi nimi osm roků rozdíl, vždy si rozuměly, teta bydlela v Ostravě a maminka u Brna, přesto dokázaly spolu trávit Silvestra, často i dovolenou a teta byla vždy po ruce, když ji maminka potřebovala. Moje maminka měla dost silné astma a když ji to popadlo, tak nemohla vůbec nic dělat, sípala a mohla být jen v polosedu na posteli. A to byla právě doba, když naklusala její sestra z Ostravy, nechala doma syna s manželem a přijela mamince na pomoc. Jako malá si na to pamatuji, vždy nezapomněla přivézt nějaké dobrůtky pro nás všechny, měli jsme ji všichni rádi. Také vím, že vždycky, když se sestry zase rozdělily, tedy rozešly do svých domovů, pokaždé plakaly. Jednou teta povídala mamince, aby jí vynadala, až bude odjíždět, aby jednou neplakala a měla naopak na ni vztek. To se samozřejmě nikdy nestalo, rodiče se také snažili a dávali nebo posílali tetě ovoce z našeho pole, na které byl odborník tatínek.
Jejich další sestra, tedy teta Fany, ta byla také fajn, s tou jsme se ale zase tak často nevídaly. Ta bydlela u Opavy, takže to maminka měla ke všem dost daleko.
Naposledy se sestry – tedy moje maminka se sestrou Marií viděly, když měla teta 90. narozeniny. Tenkrát jsme za ní do Ostravy jeli všichni. Tedy maminka, moje sestra, bráška i já. S tou další jejich sestrou, která na nás čekala, jsme se bohužel minuli. Všechny nás to tenkrát mrzelo. Ale nebyla to ničí vina, prostě to tak asi mělo být.
Dnes už zůstala maminka sama a nemusím určitě ani zdůrazňovat, jak se jí po sourozencích stýská a jak ráda vzpomíná na všechny sourozence, především však na své sestry, kterých si užila nejvíc. Teta Máňa i teta Fany zemřely obě v nedožitých 95. letech. Pokud tedy budou sestry soudržné, má maminka ještě minimálně téměř 4 roky života.