Já jsem sice už dost stará, ale život bez elektřiny si nepamatuji. Byli jsme sice dříve bez elektrických spotřebičů, bez kterých si dnes nedovedeme život ani představit, ale světlo, to nám vždy svítilo a maximálně k tomu někde hrálo rádio.
Takový život jsem vlastně zažila krátce pouze v době, když jsme jezdívali jako celá naše rodina na prázdniny s tetou, strýcem a bratrancem k jejich dědečkovi. Bydlel v takovém dřevěném domku, dnes vypadají chaty líp, kde nebylo nic. Topilo se v kamnech, svítilo petrolejkou nebo svíčkou a místo lednice se jídlo dávalo na chodbě na zem, která tam byla opravdu hodně studená. Byla to vlastně opravdu jen udusaná zem, pamatuji si, že byla černá a přeběhli-li jsme bosou nohou, dost to záblo.
Byla to vlastně taková ničím nedotknutelná příroda, určitě jsme se tenkrát nemuseli bát nějakého ozáření, „éček“ či jiných dnes normálních jevů.
Byla to chaloupka téměř o samotě, před kterou tekl potůček a určitě tam nikde nebyly vybudovány inženýrské sítě. Na prázdniny dobrý, pro děti dobrodružství, ale pro dospělé určitě dřina a sebezapření.
V dnešní době, stane-li se náhodou při nějaké pohromě, že se vypne proud, jsme z toho nešťastní. Nejde lednice, nejede televize ani počítač, někteří dokonce nemohou ani vařit, když nemají plyn. To už si nedovedeme ani představit. Proto jsem vždycky špatná z toho, když v poslední době vídáme situaci při povodních. To bych věru nechtěla zažít.
Přesto jsem si teď vzpomněla na jednu moji sousedku, která jezdila na chatu, kde ještě loni neměla zavedenou elektřinu. A přitom tam byla spokojená. Petrolejka a tranzistorák. To jí stačilo. Dnes už nevím, odstěhovala se z města.
Jen pro ilustraci, tohle je foto z této doby, asi je vidět, jak celý domeček vypadal. Ta usměvavá paní, to je moje maminka v té době.