Je mi čím dál víc jasné, proč ti muži nic nevydrží. Tedy aspoň ten můj je hned z každé maličkosti vynervovaný a vůbec dnes nevidím zrovna tu nejlepší konstelaci hvězd.
Zase jsem dnes ráno musela na odběr krve. Tentokrát kvůli kontrole na interně, kam musím jako kardiak docházet každého půl roku. Manžel byl pro změnu objednaný na audio, protože málo slyší a nosí naslouchátko, tak jednou za čas si ho pak doktor přezkouší.
Když jdu na krev, pochopitelně nesnídám. Většinou to děláme tak, že jdeme spolu a po odběru se dole v bufetu střediska nasnídáme. No, jen tak si dáme obložený chlebíček, sebou si vezmeme nějaké pití, abychom si mohli vzít ranní dávku našich léků. Já na to moje nemocné srdíčko a manžel na cukrovku a na tlak.
Manžel měl být na tom audiu v 8,30 hod., dřív prý ho stejně nevezme, dělá to sestra, tak prý stačí, když půjdeme z domova tak v 7,50 hod., stačíme se i najíst v tom bufetu, já jdu pak do města pro chleba a on na tu kontrolu sluchu.
Vyšli jsme z domova v 7,45 hod., na středisko to máme z kopce – cca tak 5 minut. Jenže malér! Tedy pro mého muže. V čekárně na odběr bylo plno lidí. Hned rezignoval, že to nestihne. Když jsem ho posílala, ať jde tedy sám, nešel, ale jak byl nervózní, to tedy bylo něco. Ještě navíc paní, co šla za mnou, tak byla dřív venku než já, no to nevím, co si asi myslel, ale sestřička mně nemohla najít žílu. Povedlo se jí to pak nakonec bravurně, žádná boule jako posledně se nekonala (byla jsem taky jinde), skoro ani žádná krev mi pak netekla. Šli jsme tedy v 8,15 hod. jen o 2 patra níž do bufetu, ale to jste neviděli ty fofry, jak se snažil rychle najíst, jak byl nervózní, přitom do 1. patra na to vyšetření to měl asi tak jednu minutu výtahem i s cestou. Samozřejmě jsem mohla za to, že to „nestíhá“, protože mám na všechno dost času…. ale vyšli jsme z domova ještě o 5 minut dřív, než původně chtěl. Chlebíček si v tom stresu odložil místo na talířek tak na stůl (fuj!), že by mi pomohl do saka, na to už neměl vůbec (gentlemani vymřeli, ne?) a prchal. Bylo asi za 8 minut půl.
Já tedy odešla sama nakoupit a ač jinak sama nejsem ráda, tentokrát jsem si to vychutnala. Klídek, žádný „nervák“ vedle mne, mohu si zvolit své vlastní tempo.
Domů jsem přišla chvíli za ním. Pak říkal, že se posadil v čekárně a hned ho sestřička volala, takže o nic nešlo, ne? Aspoň já to tak viděla, ale ON prostě má rád všude raději větší rezervu! Já to beru, ale tentokrát opravdu pozdě nešel.
Tak je mi tedy jasné, proč většinou ženy přežívají muže. Nejsou takoví nerváci. Já to říkám stále, PROČ A KAM POŘÁD VLASTNĚ SPĚCHÁME? DO HROBU?