Začátkem týdne jsem uveřejnila pár veršů mého syna. V komentáři se mne zeptala moje blogová kamarádka Otavínka, jestli také veršuje moje vnučka Lada, která studuje v Olomouci a už se párkát setkaly.
Dnes je tady moje odpověď.
Tohle je báseň z roku 1999, kdy bylo vnučce 11 let. Dostala jsem ji k narozeninám.
Hodně štěstí,
hodně zdraví,
babině, co narozeniny slaví.
Buď pořád v klidu, v pohodě,
nejlíp to půjde ve vodě.
V klidu do vody si vlez,
vidíš, támhle je les.
Do lesa udělej výpravu,
to ti zvedne náladu.
Hlavně, pořád se jen směj,
jo a nad dortem si něco přej.
Tady je poezie poněkud pozdějšího data – z listopadu 2011 a trošku z jiného „soudku“ :
Děkuji
Některé věci se nemění.
Stále se ti třesou ruce,
když jsi nervózní.
Stále jsi tak okouzlující,
jak si tě pamatuji.
Jiné věci se mění od základu.
Dívala jsem se na tebe
s nekonečným obdivem.
A když jsem o tobě mluvila,
mé oči zářily.
Byl jsi dokonalý.
Teď je v mém pohledu laskavost.
A spousta vzpomínek.
Už nejsi perfektní,
ale ze mne jsi udělal
lepšího člověka.
Myslím, že to jako odpověď stačí. Ještě vnučka píše poezii v angličtině, ale tomu nerozumím, protože anglicky neumím. Ale na svém blogu jí to bylo chváleno.
Ještě se mi líbilo, jak naše Lada definuje poezii. Toto je její vlastní definice z roku 2009 :
„Poezie je velmi zvláštní druh literárního umění psaný velmi zvláštním druhem lidí, kteří jsou často buď nešťastní, nespokojení, šílení, deprimovaní a nebo si zoufale potřebují s někým popovídat.“