aneb poezie do třetice. Už jsem zde zveřejnila poetickou tvorbu mého syna, jeho dcery – mé vnučky, tak teď také něco „prásknu“ na sebe.
Vždy mne bavilo psaní. Už když jsem psala ve škole slohové práce, byla jsem ráda. Pak jsem (už jsem tady o tom také psala) dostala nápad v 8. třídě základní školy, že budu vydávat časopis. Jen tak. Pro třídu. Spolužačky mne ukecaly, že ano. Nastala práce – to nebylo jako dnes, sedneš si k PC a „jedeš“. Vše jsem psala ručně. Snažila jsem se i o ilustrace, psala pohádky, povídky a básničky, na konci vždy přidala svou vlastní sestavenou křížovku.
Nevím, ale to asi na tomto pořádně není k přečtení, proto přepisuji mini básničky, které jsem psala v době, když mi bylo 13 let, v říjnu 1954. Proto se nesmějte, prosím, jsou poplatné době a mým naivním školním letům.
Včelky
Znám já včelky pracovnice,
trubce, matky a dělnice.
Hlavní činy jsou však v tom,
že opylí každý strom.
Ti nám slaďoučký med dají,
že se máme jako v ráji,
aby když přijde jaro zas
ovoce jsme měli hodně a včas
Kos
Říkal nám jednou kos,
že chodí i v zimě bos.
Že má černý fráček
a žlutý zobáček.
Zima že mu také není,
přesto, že je bez topení.
Potom si jen lehne
a venku ať si mrzne.
Opička
V ZOO je jedna opička,
která už nosí brýle.
Říkala nám, že celičká
v těch brýlích podobna člověku je.
Pak se stalo nepsaným pravidlem, že jsem psala celé rodině vždy k narozeninám básničku. Jedna malá ochutnávka. Tato básnička je pro mou dceru, když měla dvacáté narozeniny. Bože, jak už je to dlouho!
Dnes je tomu dvacet let,
co se vyklubala na svět
naše milá Zdenička,
vytoužená holčička.
Radost byla převeliká,
nikdo neví, co ji čeká,
ale už ji máme rádi
jako staří kamarádi.
Uteklo to jako voda,
až u srdce mne bodá
a máme slečnu dospělou,
hodnou, hezkou, veselou.
Do dalších let hodně zdraví,
ostatní se samo spraví,
k tomu trošku štěstí
ať Ti osud věští.
Přejeme též ve škole
šťastný dojezd do cíle.
Těšíme se na promoci
jako hladoví vlci.
A co popřát nakonec?
Ať Tě hodný mládenec
potká a má hodně rád,
ať je Ti víc než kamarád.
Tak, a teď se posunu o skoro dvacet let dál a uvedu moje veršování, které jsem napsala pro moji milou kolegyni k jejím tenkrát osmdesátým narozeninám. Stále jsme ve spojení, právě před chvílí mi volala a vždy na jaře za ní jezdím, nebydlí naštěstí daleko.
Jestli ten čas tak rychle poletí,
budete mít brzy celé století.
Chtěla bych vám vše hezké přát
a taky za vše moc poděkovat.
Byly jsme dlouholeté kolegyně
a věřím, že stále budem přítelkyně.
Přeji vám k vašemu jubileu
zdraví, štěstí, dobrou pohodu.
Až se zase spolu uvidíme,
hezky to spolu oslavíme.
Dejte si na oběd sváteční husu
a já vám posílám velikou pusu.
Tak a to bylo až až. Doufám, že se nebudete moc smát, ale vše to bylo psané od srdíčka. Poslední takové dva až tři roky už mně to nejde téměř vůbec. Občas sice něco ještě zplodím, ale tedy, dá to fušku. 