Již jsem tento týden psala jeden příběh z těch mnoha, které jsem poznala za svůj život zde mezi lidmi, kde žiji už dost dlouho.
Bohužel to také není veselá záležitost, ač bych bych byla moc ráda, kdyby to dopadlo úplně jinak, ale třeba ještě někdy…
Příběh druhý – Otec a syn
Tento životní román jsem nazvala podle hlavních protagonistů. Otec Olda se brzy oženil, protože jeho dívka otěhotněla. Nevím, jestli tam byla láska nebo nějaký vzdor utéci od rodičů, utéci z domova, protože to tam už jako domov nebylo.
Olda měl ještě dva sourozence. Měl maminku, která byla psychicky nemocná a skončila v léčebně, tatínek sám děti nezvládal, tak se znovu oženil. Nevím, jestli se rozvedl, ale asi ano a ta, kterou si vzal, ta si přivedla svoje dvě děti, které protěžovala a Olda a jeho sourozenci byli stranou. Tak, jak jsem vyrozuměla, Oldovi chyběla máma, tuto ženu přímo nesnášel a tak odešel, oženil se a byl už ve dvaceti letech tátou.
Řekla bych, že mu absence maminky poznamenala celý život. Měl pouze tohoto jednoho syna Josefa a s manželkou – no asi nic moc, ale byli spolu dost let.
Historie se opakovala v tom, že i Josef se brzy oženil a má také syna. Bohužel se ale velmi brzy rozvedl, měl nejraději alkohol a tak to nedělalo dobrotu.
Josef se snažil jednou léčit, ale bez úspěchu, tak se nastěhoval k matce, která se mezitím s otcem – tedy s Oldou také rozvedla.
Josef bydlel u matky, ale pil vesele dál. Občas zakotvil na chvíli u nějaké ženy, která mu to jeho pití tolerovala nebo pila s ním. Ještě horší bylo to, že když se opil, býval často agresivní, proto mu matka řekla, ať si najde něco jiného a odstěhuje se.
Po krátkém čase si našel družku, u které sice nebyl hlášený, ale žili a bydleli spolu, zkraje oba chodili do práce, ale postupem času nepracoval žádný. Josef se občas vídal s tátou, ale opravdu málo. Přišel nebo zavolal hlavně tehdy, když došly korunky. Táto, dej, táto půjč (na věčnou oplátku), jednou potřebovali na tohle, po druhé na ono.
Práce prý pořád nebyla a proč taky, to, co brali jako dávky jim stačilo, protože za byt neplatili moc, měl ho koupený příbuzný Josefovo družky, byla celkem pohoda. Když peníze nebyly, byla tu máma a tam zase táta. Oba občas něco přidali.
Najednou však nastal zlom. To když majitel bytu tento prodal a oni se museli vystěhovat. Věděli to už dlouho předem, ale pořád si asi říkali, že to nějak dopadne.
A nedopadlo. Josefova družka se nastěhovala dost daleko k synovi do domku a Josef? No co, zkusil to zase u mámy.
Máma mu vařila, prala, nechala ho zadarmo bydlet a on si své sociální dávky (pořád ještě nepracuje – už asi 15 let) stačil propít a prokouřit.
Jeho agresivní opice ho ale stála dost. Bylo po pohodlí, máma se ho bála a zavolala na něj policajty, když přišel zase opilý a vyhrožoval.
Zůstal na ulici a chodil to zkoušet jednou k mámě, také k tátovi. Tam jednu noc nakonec také přespal, ale když jim zaneřádil byt, bylo jasno.
Dostal místo v ubytovně pro sociálně slabé, kde platí pouze malé poplatky. Zase začal chodit k tátovi, že mu chybí peníze, k mámě na oběd.
Jednou to došlo tak daleko, že Josef volal přes silnici na tátu, aby mu dal dvacku na cigarety. To už bylo na Oldu moc a řekl, že už to stačí.
Od té doby jdou kolem sebe jako cizí, Josef vybírá odpadkové koše, táta se zatvrdil a říkal, že takového syna, který ho znal, jen když potřeboval peníze, nechce.
Minulý týden jsem je oba viděla. Syn Josef se hrabal v odpadu a táta Olda se jen opovržlivě otočil na druhou stranu.
Když jsem tento příběh poslouchala, tak jsem byla přesvědčená, že by stačilo, aby Josef projevil jen trošku lásky k tátovi a ještě by se dalo leccos změnit. Ale já to, bohužel, nevidím růžově.
Víc podrobností nevím, ale myslím, že i toto je až dost.