Já tedy jak kdy. Ale na dnešek, to byla zase noc! Hrůza! Nejen, že jsem já nemohla usnout, ale nemohl ani manžel. Jenomže já ležela v klidu, stačilo mi to, ale manžel, ten se něco napřehazoval, škoda, že jsem to nepočítala. To bylo buch na jednu stranu, buch na druhou, vzdychání, naříkání, dokonce i škytal, ale já pak taky.
Spala jsem pak pouze tak na jedno očko, byla jsem každou chvíli vzhůru a manžel se pořád házel ze strany na stranu. Nakonec v jednu v noci vstal a šel si vzít lék na bolest. Od páteře ho to svíralo na hrudi a nemohl prý zůstat v žádné poloze, pořád to nepřestávalo ani trochu.
Proč jsem nespala já je u mne jasno. Zase mám před sebou cestu. Minulý týden jsem byla na cestě dlouhé co do vzdálenosti od místa bydliště a teď mám jet na kratší vzdálenost, ale zase na delší dobu. Na 3 dny k mamince.
Naříká mi denně, jak je nešťastná, že nic nevidí a potřebovala by udělat tolik práce. Ráda jí pomohu, ale zase mám strach, jestli to všechno zvládnu já. Páteř si po cestě do Olomouce a zpět dala pauzu a už zase vystrkuje drápky. Snažím se, snažím, ale nejsem si jistá. Nerada bych maminku zklamala, tak proto u mne ten špatný spánek.
Také musím manželovi na ty 3 dny navařit, on prostě řekl, že na oběd nikam nepůjde a basta a sám si uvaří tak maximálně čaj.
Ale chci věřit, že to všechno také zase dobře dopadne, co mi zbývá. A to jsem ještě odkázána na to, jestli mne z obce, kam mne doveze autobus vezme moje švagrová autem, protože nevydržím 40 minut stát a sednout si ještě na lavičku netroufám a také pro mne musí v pondělí někdo přijet – dcera nebo syn, protože se zpátky nedostanu busem.
Tak, že už se teď nedivíte, že jsem špatně spala? Inu, starší lidé si všechno moc berou, přemýšlí, přemýšlí a stejně nic nevymyslí, že?