Ten život si s námi občas pěkně zahraje. Ve středu jsme měli krásný den, protože jsme se zase sešli na jedné menší oslavě a hned ve čtvrtek bylo v rodině mého syna smutno.
Snachy maminka bydlí hned vedle nich v domku a celý život měla vždy psa vlčáka. Ten poslední se jmenoval César.
Ano, tušíte správně, když mluvím v čase minulém. Dnes měl pohřeb, řeknu-li to tak, i když proč ne? Pes už konečně není věc a všichni víme, že je to člen rodiny, kterého mají všichni rádi. Když pak onemocní a není mu pomoci, je to smutné.
Tento krásný pes už nemohl chodit, proto neudržel stolici, veterinář už nemohl pomoci, tak navrhl eutanazii. Já si to nedovedu vůbec představit, musí to být hrozné pro všechny zúčastněné, maminka snachy už prý psa raději nechce.
Volala mi snacha, která byla nervově vyřízená, pak říkala, že mu dala na cestu růžičku. Tak mne napadlo, jestli by nemohly být třeba takové psí nemocnice. Já vím, to by asi nikdo nezaplatil, ono je to takhle všechno drahé, ale ty psí oči bych vidět tedy nechtěla. Taky jsem mu občas posílala nějaké dobrůtky, které měl rád.
Já vím, řeknete, že i člověk musí, ale u lidí ještě eutanazie povolena není. To by taky možná dopadlo, ale v tomto případě to beru tak, že tomu pejskovi se vlastně ulevilo. Stejně už nemohl chodit, jenom ležel a nebo se plazil. Chudáček.