Jsem opět zde. Jak jsem již avizovala minulý týden, tak se i stalo. Odjela jsem v pátek krátce po poledni k mamince, odvezl mne tam náš hodný soused (avšak navrhla to sousedka) a zavezl mne opravdu až před vrátka. Maminka byla mooooc ráda, že jsem tam skoro o 4 hodiny dřív a já byla také ráda, protože jsem si mohla udělat „stýčka“ na další den.
Po přivítání a vybalení jsem si dala s maminkou kávičku, ke které jsem doma upekla slané šnečky a pak jsem hned mamince převlíkla postel.
Druhý den jsem po snídani zvolna pokračovala v načaté práci a snažila se udělat mamince to, co potřebovala. Také jsem vařila i pekla, ale vždy jsem si musela vyšetřit chvilku na odpočinek, ale byla jsem ráda, že jsem aspoň takto užitečná, že jsem zvládla to, co bylo momentálně třeba.
S bráškou jsme si neměli ani moc času pokecat, protože buďto pracoval v domě, nebo na zahradě a v neděli byl celé odpoledne pryč, vrátil se až večer. Ale pokecaly jsme se švagrovou, ze které se za dobu od mé poslední návštěvy stala žena krev a mlíko. Ne, není silná, ale byla moc hubená a teď jí to sluší. Přibrala prý 14 kg, jí to nějak nevadí, ale mrzí ji, že neoblékne hodně věcí.
Kočičky od posledně dospěly, vyrostly, ale jsou to lumpačky, to vystačí na jeden další článek. Mají ale teď horší problém. Nevím, jestli se roztrhl pytel s těmi pejsky, či co, ale oni mají nemocnou jejich Orlanu, která je v domě ještě se svými dětmi, Berylem a Bjuty. Nemohla jsem se moc dívat na ty její smutné oči, nemůže vůbec chodit, protože má propadlou páteř, už jen leží u nich doma a dávají jí pleny. Je to čistokrevný bernský salašnický pes a bude jí 10 let.
Vím, že z toho bude zase pro změnu smutek u brášky, i moje maminka jí má moc ráda, ale i to se jednou musí čekat. V jednom má však Orlanka výhodu. Ve švagrové. Ta pro ni dělá první poslední, jí to sice uleví, ale život jí to už bohužel neprodlouží. Má prý k tomu všemu i rakovinu.
Nemám ráda takové jobovky, ale musí tam lidé, tak i pejskové, bohužel.
Bráška má v domku jeden tzv. „hostinský pokoj“, kde vždy spím já nebo sestra, když přijedeme za maminkou. Je to pokoj v podkroví a má to tam moc hezky zařízené. Aspoň něco jsem se snažila vyfotit.
Postel, kde jsem spala a její pozadí.
Toto je před postelí – protější stěna.
Ještě protějšek z druhé strany
Tady je pohled na balkon, do zahrady, do lesa….
Tak jsem si tam pobyla vlastně téměř 4 dny, protože pro mne přijela dcera až odpoledne a do večera jsme byly doma, já i ona. A manžel mne vítal s otevřenou náručí. Jé, jak mu to tady bylo dlouhé a smutno samotnému.