Minulý týden jsem se zmínila, že mi zemřela moje dlouholetá kolegyně. S tou další, mladší kolegyni jsme se domluvily, že samozřejmě jí půjdeme na pohřeb. Ten byl dnes. Bylo to na hřbitově v Litvínově, ale tam nic nejezdí a je to pro mne daleko. Tak jsem se s kolegyní domluvila, že nás tam její manžel odveze,, protože na rozdíl od nás mají auto.
Přijeli pro mne přesně ve stanovený čas, u hřbitova jsme byli brzy, tak jsme chvíli čekali v autě. Pak jsme se vydali za bránu hřbitova, jen s kolegyní a zůstaly jsme stát vzadu, k rodině jsme nešly. Ale mladá paní před námi poznala kolegyni, kterou zná z restaurace a divila se, co tam dělá. Tak jsme jí vysvětlily, že jsme dlouhá léta spolu pracovaly. Já třicet čtyři roků a mladší kolegyně třicet. Zjistily jsme, že to byla její snacha. Postupně k nám přišel její syn a dcera i se svými protějšky a nakonec i vdovec, kterého jsme za ty roky znaly obě dobře.
Po chvíli nás ta její snacha pozvala, abychom šly s nimi posedět. Zdráhaly jsme se, ale přesvědčovali nás postupně všichni, tedy i mrtvé kolegyně dcera a nakonec i její manžel. Připadalo nám to blbé a to doslova, že tam bude jen rodina a my? Nakonec došla snacha ještě přesvědčit manžela kolegyně, který seděl v autě, že nás zase odveze. Zkrátka už to bylo pak tolik silné, že jsme si netroufaly říci ne. Uvnitř smuteční síně byly dvě řady pro smuteční hosty, ale stihly jsme si sednout.
Slzičky se spustily hned po úvodní písni. Zaznělo „Když mně andělé“ a bylo jasno. Naposledy jsem tuto melodii slyšela na pohřbu mého zetě, od té doby ji nerada slyším. Pak když promluvil řečník, zněla nakonec skladba Ave Maria a „bylo vymalováno“. Plakali opravdu všichni. Po kondolencích nás ještě jednou pozvali všichni nejbližší a tak jsme jeli, tedy i s manželem té kolegyně, co mne přivezla. Jeli jsme do restaurace. Chtěli jsme si my tři dát jen vodu a kávu, ale moc se nás neptali a šup – oběd a výborný, byl na stole.
Snažili jsme si sednout na kraj stolu, ale nakonec po sesednutí to dopadlo tak, že já seděla na kraji, kolegyně s manželem naproti a hned vedle mne byl novopečený vdovec se svými dětmi vedle mne a pořád nás přemlouvali, abychom ještě pobyli, že by Alenka byla ráda. Vzpomínali jsme, jak jinak než na Alenku a kdyby to nebyla tak smutná záležitost, bylo by to nádherné povídání a vzpomínání.
Pohřeb byl v 10,00 hod a domů jsme přijeli krátce po pravém poledni.
Alenko, buď Ti země lehká.
Smutné vzpomínání, ale hezké setkání. Vzpomínala Ježurka
Četla jsem v předchozích dvou článcích, jaká smutná událost se stala. Vždycky to zaskočí, i když víme, že lidi prostě odchází.
Je moc hezké, že ses s bývalou kolegyní a vlastně kamarádkou šla rozloučit.Myslím, že i její rodina byla opravdu ráda, že přišli i lidé, které neznali.
Zavzpomínat na veselé i smutné, je dobře.
No, dříve to bylo v práci opravdu jiné. Rodina, tedy ti hlavní, nás všechny znali. Možná právě proto nás tam na ten kar pozvali. Moc hezky jsme si zavzpomínali.
To bylo od rodiny opravdu vstřícné gesto, myslím, že by kolegyně byla ráda. Smutné to je vždycky, ale všichni jste se s ní rozloučily krásně.
Určitě by byla kolegyně ráda. Právě s ní jsem byla na rozloučení s tou nejstarší kolegyní před čtyřmi roky.
To že vás obe rodina pozostalých pozvala aj na posedenie bolo ozaj veľké gesto. Určite ich milo potešilo že si prišla aj s tou druhou kolegynkou rozlúčiť sa s nebohou kamarátkou Alenkou. Ostanú Ti teda ako pekné spomienky na Alenku, tak aj dobrý pocit z rozlúčky s ňou …
Pravda to je. Vzpomínky zůstanou a přiřadí se k těm starším z našich aktivních let.
Smutné, ale určitě milé setkání a vzpomínky.b
Ano, bylo to milé setkání. Nezapomenu.
Já mám ráda písně p.Hany Hegerové.Mé nejlepší kamarádce zahráli „Čerešně“.Od té doby vždycky vzpomenu na Irenu.Taky je mi vždy moc smutno.Byla tak mladá.
Přeji krásný den Eva
Tak nevím, ale „čerešně“ bych moc na pohřeb nemusela, ale každý, co má rád. Smutné je to vždy.
…když odejde dobrý člověk,je vždycky smutno.A myslím,že bylo zcela společensky správné,že jste pozvání přijali a šli s rodinou.I to je svým způsobem uctění památky zesnulé…zdravím Ježurko
Souhlasím s tebou a také moc zdravím. Jen podotýkám, že jsem tvůj blog nenašla kliknutím na tvé jméno. Ozveš se mi s novou adresou?
Rodina byla určitě ráda, že jste se přišly rozloučit. A hezky jste si na Alenku zavzpomínali.
Měj pěkný den.
Vzpomínky byly milé, to je pravda, ale už bych delší dobu na podobnou akci nemusela.
Vezmu to z té druhé strany. Jak já byla ráda, když jsem na tátově pohřbu uviděla jeho kamarády a známé. Potěšilo mě to, že mu přišli dát poslední sbohem. . .
Je mi to jasné. Když před čtyřmi roky zemřela naše nejstarší kolegyně, taky rodina plakala radostí, že jsem přišla s kolegyní.
Smutné, ale připomenutí toho, co jste se zemřelou kolegyní prožili jistě pomohlo překonat ty nejtěžší chvíle po pohřbu i rodině.
To určitě a my s kolegyní, co jsme zbyly, se snad brzy potkáme na kávě.
Písničku Až mě andělé povolají k sobě od Petra Spáleného si chci nechat zahrát, jako tu poslední a aby se smuteční hosté podle ní zařídili.
No, tak to jsi dobrý. Moje snacha už má taky vybranou píseň na pohřeb. To mi přijde dost kruté.
Já všeobecně pohřby nemám ráda. Ale myslím, že je třeba se důstojně rozloučit. I když už jsem se setkala s tím, že rodina si nepřála kondolenci, protože to ještě více jitří rány. Já jsem manželovi na jeho přání nechala zahrát také Až mne andělé zavolají k sobě, mamce Už kamarádi, pomalu stárnem a Jen Tobě, Bože můj, jen Tobě blíž. Pro sebe si přeji Nezacházej slunce.
Je to smutné setkání a rozloučení. Většinou se pak lidé setkávají buď na pohřbech a nebo při svatbách – to je ta veselejší stránka.
Já si sice zatím žádnou pohřební písničku nepřipravuji , ale tu Nezacházej slunce, se mi taky líbí.