Není to opravdu o receptu jako takovém, ale je to nádherné čtení. Paní spisovatelka ve vzpomínkách píše o své babičce a je cítit z toho velká láska k babičce.
Já jsem si babiček moc neužila, ale také na ně ráda vzpomínám. Tyto vzpomínky mne zavedly do mého mládí a a tím pádem to jsou vzpomínky na maminku, která ovšem ještě žije, i když už to určitě nebude nějak dlouho. Za čtrnáct dní jí bude STO let.
Já jsem původem z Moravy, na což jsem patřičně hrdá, narodila jsem se v Brně, ale žili jsme nedaleko Brna na takové větší vesnici, dnes je to malé městečko. Ale když jsem četla v knize výrazy jako štokrle, (židle bez opěradla) štěrchala (chrastila) duchny (peřiny) apod. Byla jsem opět doma ve svém mládí. Babiččin sad jsem měla zapsaný u nás jako tatínkův sad, protože dokud mohl, byl tam denně a že tomu rozuměl.
Moc se mi líbilo slovní spojení Ježkův sad a v tom sadě bzučely včely, které neublíží dobrému člověku, protože ho poznají jako pes. Potvrzuji. Tatínek v tom sadě pěstoval ovocné stromy, které si vypěstoval sám z pecky, narouboval a když se urodilo nabízel sousedům, aby si natrhali sami zadarmo nebo za pakatel. Také se u nás dělaly ve velkém kompoty. Těch se moje děti najedly dosyta.
Na polích rostly všude v okolí vlčí máky a na loukách i chrpy, což se mi také moc líbilo.
Maminka byla také moc dobrá kuchařka, pamatuji si, že jsme dělávaly na Vánoce domácí čokoládu do formiček, boží milosti a když jezdila k babičce na prázdniny vnoučata, nejčastěji pekla maminka táč s ovocem, někdy taky i dvakrát za den. No když se sešla tři vnoučátka školního věku, spořádala toho dost.
Také si pamatuji, že moje maminka chodívala k sousedům „na dračky“, kde se po večerech dralo peří a povídaly se tam zajímavé příhody. Stále vidím ten velký dřevěný stůl uprostřed, na kterém bylo pod poklopem nadrané peří, aby se nerozlétalo po celé světnici. No, už jsem pamětnice, co se dá dělat.
Také jsme mívali doma pár let i kačeny, které maminka krmila kukuřicí. Protože byla maminka z Brna, tedy „městská“ musela se to všechno učit a vidím to dodnes, jak pustila kačenu z posady, že padala dopředu, jak měla volátko nacpané.
Taky jsme asi dvakrát měli zabíjačku, a nebo jsme jezdili k tetám nebo strýcům, tam byly samé dobroty. Co jsem ale nikdy nemusela, byla zabíjačková polívka, ani jelítka, protože tam byla krev a kroupy a to nejím dodnes. Co mi chutná stále je dobrá domácí tlačenka. Tu dělávala maminka pak i doma, když už jsme bydleli v činžáku. Ano, i ty byly u nás na vesnici.
Také si pamatuji, že jsme s jednou kamarádkou chodily na koledu, abychom vymrskaly kluky. U nás se chodilo v úterý, ale to jsem mockrát nezažila.
Tak vidíš, Věruško, jaké krásné vzpomínky ve mně Tvoje nádherná knížka vyvolala. Obdivovala jsem také Tvou slovní zásobu, jak parádně jsi popisovala prostředí, ve kterém babička žila, no vřele tuto knížku doporučuji všem.
Četla jsem ji jedním dechem a takové čtení mám ráda. Děkuji moc za ten prožitek.
Zdravím ještě plná dojmů. Vaše Ježurka