MAMINKA - Bábinčino povídání

Už jsem delší dobu nepsala o mé mamince. A to má dnes svátek. Vím, že je to hodně neobvyklé jméno, dnes je v kalendáři napsáno Rudolf. U jmen mužského rodu je obvykle napsáno i jméno ženského tvaru, ale tady ne. Tak by mne zajímalo, jestli vůbec nějaká Rudolfa v naší republice existuje. No to se asi nedozvím, ale mamince říkávala rodina Rudi nebo Dolfi. To už je ale dávno.

Maminka tedy ještě žije a držíme jí palce, aby se těch svých 100. narozenin dožila. Měla by je mít 23. května. Vím, že už to není žádná sláva s tím jejím zdravíčkem, ale s tím nic nenaděláme.

Maminka se od bratra z Plzeňska stěhovala do Brna k sestře 17. ledna 2019. My jsme u ní v Kralovicích byli dva dny předtím. Tedy byla jsem tam já, syn se snachou a dcera. Bylo to vlastně už takové smutné loučení. Přece jenom to do Kralovic od nás bylo hodinu a čtvrt cesty autem, ale do Brna je to poněkud dál, ale zase tam má maminka podstatně lepší pohodlí a servis. Nezapomenu na to, jak moje dcera celou cestu plakala, seděly jsme vzadu vedle sebe a nedalo se to přehlédnout. Maminka pro ni měla vždy slabost, protože to je její jediná vnučka.

Já osobně jsem si říkala, že se maminka v Brně narodila, tak tam jede i zemřít. Je to kruté, ale určitě se na tom už nic nezmění.

Maminka má sice hodně let, ale z toho života už si nic neužije. Maminka, jak už jsem psala, je téměř slepá, rozezná jen světlo a tmu, teď ještě ztrácí sluch a v těchto letech má už dost zdravotních problémů. Sice v té době byla ještě chodící, ale už sama těžko něco zvládala. Hned koncem března u sestry v noci v pokoji upadla, byla samá krev a modřiny, ale zatím to dopadlo dobře.

Ale hned 6. května to bylo horší. Maminka zase upadla, napřed nechtěla do nemocnice, ale pro velké bolesti ji odvezla rychlá a hned další den ji vzali na operaci. Měla zlomený krček. Operaci ustála, pak i začala chodit s chodítkem, ale dlouho to netrvalo. Dostala pak zánět močového měchýře, protože měla cévku, jen se z toho dostala, tak následoval zánět tlustého střeva a ještě pak jednou zánět močového měchýře. No, katetr udělal své. Antibiotika brala dlouho a opakovaně a domů k sestře se dostala až po Vánocích, 4. ledna letos.

Je u sestry, má zažívací problémy a přišla domů celá dotlučená, jak ji vezly sestry někam na RTG podzemní chodbou, tak s ní zavadily o nějaké potrubí, byla tam jizva a bolestivá jako hrom, dodnes jí to bolí a sestra jí to chodí převazovat. Za tu dobu léčení se jí udělal také dekubit, což se dalo čekat, ale maminka je statečná, i když už naříká, že by chtěla usnout na věky, že už ji nic nebaví.

V každém případě se u sestry aspoň dobře nají, sestra se o ni vzorně stará, opatřila jí polohovací postel, chodí jí pro zdravotnické pomůcky i léky, určitě by se tak o ni nikdo jiný nepostaral. V nemocnici už vůbec ne, to jsme poznali.

Volám denně sestře (i několikrát), také mamince, a i když vím, že to není žádná sláva a že to jednou všechno skončí, JE TO MAMINKA a vždycky mi to bude líto.

Dnes má tedy svátek, přála jsem jí pochopitelně a ona byla tak milá, že stále neunesu dobře to, že tady jednou nebude. I když už má občas také „své dny“, ale s těmi problémy má na to nárok, to chápu.

Tak, moje milá maminečko, ať Tě už moc netrápí ty zdravotní problémy, ať se dožiješ (i když nerada a s problémy) té vzácné stovky let. To Ti za celou rodinu přeje Tvá nejstarší dcera.

PS: Moc také děkuji své milé a hodné sestře, že se o maminku tak vzorně stará a já se omlouvám. Nejsem na tom zdravotně taky nic moc a vůbec bych to už nedokázala. Navíc mám ještě nemocného staršího manžela a sestra je výjimečně fit, I když je ode mne jen o čtyři roky mladší, zdravotně je na tom tak nejméně o patnáct let lépe.