Už je to na předloňské Vánoce, co jsme dostali s manželem od vnučky jako dáreček vzpomínkovou knihu, kterou jsme měli celou popsat, byly v ní otázky. Já jsem tu svoji už dávno odevzdala, vnučka říkala, že to bude předávat další generaci, ale manžel odmítl psát. Nechce prý vzpomínat. No, neměl moc hezké dětství, tak se mu ani nedivím. Ale co teď s tím? Nechtěla jsem Laděnku zklamat, tak jsem se do toho pustila sama. Vyprávěla jsem to za sebe tak, jak jsem to slyšela od manžela. Nevím, určitě to nebylo všechno, ale snad to stačí. Psala jsem to na počítači, protože v ruce bych nemohla občas vkládat to, co jsem zapomněla. Také jsem si dala dost práce vyhledat v galerii fotky, které jsem tam chtěla dát. Naštěstí se mi umoudřil počítač a tiskárna tiskla i barevně, což mi předtím nešlo. Doufám, že bude vnučka spokojená. Hrála jsem si s tím celý poslední týden, protože jsem jí to chtěla v neděli předat. A úkol byl splněn.
Tak tady aspoň pár ukázek, že nekecám.
Kniha je to silná, ale hlavní je, že to je hotové.
pPřeji krásný i když u nás stále horký den. Snad se už trošku ochladí. Mějte se krásně. Vaše Ježurka