Viděla jsem v kalendáři, že dnes má svátek Alexandr. Přemýšlela jsem, jestli platí pro svátek jako varianta i pro ženy, a při té příležitosti jsem si vzpomněla na jednu mou spolužačku z dob dávno minulých, když jsem byla ještě svobodná a chodila jsem na ekonomickou školu v Brně. Alexandra byla celou dobu moje super kamarádka, se kterou jsme seděly stále v jedné lavici.
Říkali jsme jí Saša a byla to moc hodná holka. Měla chudinka epilepsii a jednou dostala záchvat ve škole. Já seděla vedle ní, ona mne chytla za rukáv, než vypadla z lavice, měla pěnu u pusy a chvíli trvalo, než se probrala.
Byly jsme tak velké kamarádky, že mi šla za svědka na svatbě. Manželovi byl za svědka kamarád, taky mladý a oni spolu začali chodit. Ale nemělo to dlouhého trvání.
Saša otěhotněla, ale šla na potrat, protože se rozešli. Pak mi vyprávěla, že když šla z nemocnice po potratu, tak že spadla ze schodů, protože dostala epileptický záchvat a zlomila si nohu. Smůla jako hrom.
No, proto, že měla tyto zdravotní potíže, dlouho si nemohla najít kluka. Když jsem potom už bydlela v Litvínově, tak jsme jezdili k rodičům a tak jsem si jednou vyjela do Brna a Sašu jsem navštívíla. Adresu mi poslala, protože se nakonec opravdu vdala a i když jí to doktoři nedoporučovali, tak moc chtěla dítě, že se jí skutečně narodil syn.
Ale tady si vybrala taky těžkou daň. Syn byl nemocný, obézní a měl už tenkrát, když ještě chodil do školy, strašné dioptrie, moc toho neviděl, i když měl silné dioptrické brýle.
No, nevím jak to měla Saša dál, nějak jsme se ztratily, ale vzpomínám na ni dost často. Sašo, jestli někde jsi, tak Tě moc zdravím a vzpomínám.
No, jedno takové obyčejné jméno a taková krásná a dlouhá vzpomínka. Všechny zdraví Ježurka