Dřív jsme se scházely s kolegyní celkem často, ale v poslední době tedy nic moc. Moje pobyty v nemocnicích za poslední tři roky mi to moc nedovolovaly. To jsme se scházely většinou u mne, protože kolegyně dcera bydlela vedle v domě. Pak se ale odstěhovala…..Ale naposledy, když jsme se sešly ve městě v cukrárně, tak se nám to tak zalíbilo, že jsme si slíbily, že se polepšíme. Až prý budu zase po operaci fit, tak se ozvu. Jo a taky až bude lepší počasí. Minulý týden bylo počasí jak malované, tak jsme se domluvily na dnešek, i když dnes bylo vymalováno poněkud jinak.
Musím ale konstatovat, že už delší dobu pozoruji, že ten „Němec“ u mne už není ve skříni a drze se posadil vedle mne na gauč a já se ho ne a ne zbavit. A dnes zase bodoval.
Já se právě oblékla, že pomalu půjdu na autobus, když v tom mi volá kolegyně Silva. Ajéje, říkala jsem si, teď mi asi kolegyně volá, že nemůže, no tak se zase svléknu. Ale opak byl pravdou. Kolegyně už na mne čekala u stanice autobusu ve městě, autobus přijel a já nikde. Tak volala, no a já byla doma, protože jsem si zafixovala v paměti, že mám jet tím pozdějším. Chudák kolegyně, venku pršelo a foukalo a ona tam na mne patnáct minut čekala, až se dočkala.
Vydaly jsme se do cukrárny, kde bylo poměrně plno, žádné volné stolky. Ale nějaká místa byla volná, takže jsme si musely vybrat, ke které „dvojce“ u stolku se posadíme. Já se ptala jedněch starších žen, které řekly, že se jistě můžeme posadit. Šly jsme si tedy vybrat zákusek a kávu a pak šla kolegyně první, položila si kávu na stolek, já samozřejmě hned taky a pak jsem se začala chechtat tak, jak to umím jen ná. Mlátilo to se mnou řádsky, když jsem se koukla před sebe a viděla jsem, že sedíme u jiného stolku než tam, kde jsem se chtěla posadit. Nevím, co si myslely ty ženy, ani ty vedle, čemu se tam řehtám pak už nejen já, ale i kolegyně.
Až jsme měly téměř vypitou kávu tak jsem si vzpomněla, že jsem vzala sebou foťák a tak jsem chtěla požádat jednu prodavačku, jestli by nás vyfotila. Ale začali chodit lidi a tak jsem čekala. Chvíli jsem stála, pak si zase sedla, že už se mi to zdálo dlouhé, ale nakonec jsme se dočkaly.
No, já vím, já nic moc, ale venku foukalo a tak podle toho vypadám a navíc jsem se zrovna omylem tvářila vážně, protože jsem paní prodavačce radila, co má zmáčknout. Ale nakonec jsme tam.
Povídaly jsme si dvě a půl hodiny, nasmály jsme se ještě dost a příště …. prý se takhle budeme scházet a dobíjet baterky pokud možno každý měsíc. Já jsem ještě před odchodem musela jít na WC, tam před zrcadlem jsem se lekla, co jsem v tom zrcadle uviděla a zazpívala jsem si navrch jednu známou „Tvé vlasy kveou maminko, tak jako jabloň zjara..“ No, už jsem opravu pořádně prokvetlá, co nadělám. Ale bylo nám krásně. A to mne čeká tento týden ještě jedno milé setkání, ale to vám zatím neprozradím.
Krásný den vám přeje Ježurka